110 C 397/2020-35 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 25. 9. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 8 500 Kč s úrokovým příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 26. 9. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 58 týdenních splátek po 600 Kč do 6. 11. 2018. Žalovaný uhradil 26 300 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. 2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tato byla prověřena na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka, mezi které patří výplatní pásky a pracovní smlouva. 3. Právní zástupce žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavil, svou neúčast u jednání omluvil. Žalovaný učinil nespornými skutková žalobní tvrzení. Uvedl, že před uzavřením smlouvy předložil žalobkyni k prokázání svých příjmů pracovní smlouvu a výplatní pásky. Pokud jde o výdaje, žalobkyně vycházela z jeho informací. 4. Z nesporných tvrzení účastníků a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi předchůdkyní a žalovaným dne 26. 9. 2017 soud zjistil, že na základě smlouvy předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 34 800 Kč uhradit předchůdkyni formou 58 týdenních splátek po 600 Kč do 6. 11. 2018. Z nesporných tvrzení účastníků má soud za prokázáno, že žalovaný uhradil 26 300 Kč. 5. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které dne 26. 9. 2017 poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se tuto částku s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 6. Žalobkyně předložila kartu zákazníka, ze které vyplynulo, že 26. 9. 2017 měl žalovaný čistý měsíční příjem 17 000 Kč, byl zaměstnán jako svářeč kovů u [právnická osoba] ve [obec]. Bydlel v nájmu, měl měsíční výdaje na bydlení 5 000 Kč, osobní výdaje 4 500 Kč, splácel úvěr 2 000 Kč a měl vyživovací povinnost 2 000 Kč. Celkové výdaje 13 500 Kč. Použitelný příjem představoval 3 500 Kč. Z karty dále vyplynulo, že k ověření příjmové stránky žalovaný předložil pracovní smlouvy a výplatní pásky, což žalovaný učinil nesporným. Soud tedy dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, pokud jde o jeho příjmovou stránku, zkoumala řádně. Pokud však jde o výdajovou stránku, tuto řádně nezkoumala, neboť vycházela pouze z informací žalovaného o svých výdajích (tato skutečnost vyplývá ze skutkových žalobních tvrzení a z tvrzení žalovaného). 7. Soud tedy dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně, když vycházela pouze z informací žalovaného, pokud jde o jeho výdaje, které nebyly ničím podloženy. K jednání se zástupce žalobkyně nedostavil, proto nemohl být poučen o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 8. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 9. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti částku ve výši 20 000 Kč a uhradila částku ve výši 26 300 Kč. 10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil poskytnutou jistinu (vrátil více), byla žaloba zamítnuta. 11. Svou aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 uzavřenou mezi předchůdkyní a žalobkyní, včetně přílohy. 12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení výslovně vzdal.