111 C 246/2023-72 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2023 domáhala po žalovaném zaplatit částku 25 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 7. 8. 2008 uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] s žalovaným smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalovanému částku ve výši 25 000 Kč a to v hotovosti při podpisu smlouvy, žalovaný se zavázal půjčku splatit včetně souhrnného poplatku ve výši 17 400 Kč v 53 týdenních splátkách do 13. 8. 2009, žalovaný zaplatil pouze 13 270 Kč, ke dni 19. 6. 2015 byla pohledávka postoupena [právnická osoba] [anonymizováno] a ke dni 24. 8. 2018 byla pohledávka od [právnická osoba] [anonymizováno] postoupena žalobkyni, žalovaný dluh nezaplatil, nereagoval ani na předžalobní výzvu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, předvolání i žaloba byly žalovanému doručeny náhradní formou ke dni 17. 8. 2023 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je [anonymizována tři slova] (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. Smlouva o půjčce není smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou půjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by společnost [právnická osoba] podnikala na území [země], na němž má žalobkyně sídlo. Aplikace ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, proto není na místě. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C -533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C -222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má soud za to, že poskytnutí půjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak, a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky žalovanému došlo na území České republiky, není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo, kdy při absenci volby práva (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I), bylo použito pravidlo dle čl. 4 odst. 1 písm. b) citovaného Nařízení č. 593/2008, dle něhož se věc řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. 4. Po dokazování provedeném přečtením smlouvy o půjčce, smluv o postoupení pohledávek, přílohy ke smlouvě o postoupení, oznámení o postoupení a předžalobní výzvy s dokladem o odeslání, soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný (fyzická osoba) jako dlužník uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] jako věřitelem dne 7. 8. 2008 smlouvu o půjčce označenou [číslo] jejím předmětem bylo poskytnutí částky 25 000 Kč v hotovosti. Smlouva měla písemnou formu, oběma stranami byla vlastnoručně podepsaná. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky a současně se zavázal věřiteli vrátit částku 42 400 Kč tvořenou jistinou a souhrnným poplatkem ve výši 17 400 Kč v 53 týdenních splátkách po 800 Kč se splatností první splátky nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy. Dne 19. 6. 2015 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], jako postupitel se [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno], jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek. Dle čl. I. odst. 1. smlouvy byly postoupené pohledávky identifikovány v Příloze č. 1 smlouvy. Soudu předložená smlouva Přílohu č. 1 neobsahovala. Žalobkyně soudu předložila pouze listinu nadepsanou Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, která obsahovala jeden řádek se jménem a příjmením žalovaného, číslo smlouvy o půjčce, adresu žalovaného a částku 29 130 Kč. Listina neobsahovala žádné informace, které by vedly k závěru, že se jedná o přílohu právě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], jako postupitelem a [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno] jako postupníkem ze dne 19. 6. 2015. Dne 24. 8. 2018 uzavřela [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno] jako postupitel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v postupní smlouvě v článku 1.1 bylo uvedeno, že postupované pohledávky jsou identifikovány v seznamu pohledávek, seznam měl tvořit Přílohu č. 1 smlouvy o postoupení. Postupní smlouva je u zdejšího soudu uložena ve správním deníku pod č. [spisová značka] a to včetně Přílohy č. 1. Jméno žalovaného a s ním spojená pohledávka je v příloze uvedena. Původní věřitel ([anonymizováno]) oznámil žalovanému dopisem ze dne 25. 6. 2015, že pohledávka byla postoupena přechodnému věřiteli ([anonymizováno]), oznámení bylo žalovanému odesláno poštou dne 30. 7. 2015. Přechodný věřitel dopisem ze dne 11. 9. 2018 žalovanému oznámil postoupení pohledávky žalobkyni, dopis byl poštou žalovanému odeslán dne 13. 9. 2018. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k plnění prostřednictvím zástupce žalobkyně dopisem ze dne 26. 4. 2023 s poučením o možnosti podání žaloby v případě nezaplacení dluhu v požadované výši 29 130 Kč s úrokem z prodlení ve lhůtě do 9. 5. 2023. Odeslání předžalobní výzvy na adresu žalovaného (jednalo se o adresu trvalého bydliště v době od 4. 4. 2002 do 8. 4. 2009) žalobkyně prokázala výpisem z poštovního archu ze dne 27. 4. 2023. 5. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 657 odst. 1, § 658 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, kdy v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud věc po právní stránce hodnotil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť předmětem řízení jsou jiné právní poměry než osobní, rodinné a věcné, a tyto vznikly přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), přičemž strany si neujednaly, že jejich práva a povinnosti se budou od 1. 1. 2014 řídit o. z. Půjčka patří mezi reálné kontrakty, které pro vznik účinnosti vyžadují výplatu peněz. Žalobkyně prokázala, že peníze byly žalovanému předány, smlouva se proto stala účinnou a právnímu předchůdci žalobkyně vznikl nárok na vrácení půjčky. Takový nárok však nevznikl žalobkyni, protože tato nebyla v řízení nadána aktivní věcnou legitimací. Bylo na žalobkyni, aby svou aktivní věcnou legitimaci v řízení dle § 1882 odst. 1 o. z. prokázala buď předložením příslušné smlouvy o postoupení pohledávky, či předložením dokladů o vyrozumění žalovaného postupitelem o postoupení pohledávky, přičemž je nutno, aby tento notifikační úkon (kterým je dlužník vyrozuměn o postoupení pohledávky) učinil vždy postupitel, tj. osoba věřitele v době postoupení pohledávky, jak zcela zřejmě vyplývá z § 1882 odst. 1 o. z., a je rovněž současně nutno prokázat i jeho doručení dlužníkovi. Bez splnění těchto dvou okolností není možno považovat podmínky vyrozumění o postoupení pohledávky stanovené § 1882 odst. 1 o. z. za s