108 C 376/2023-47 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 22 760 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ poskytovatel úvěru“) uzavřel se žalovanou dne 26. 7. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které, byly žalované v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se je zavázala vrátit spolu s poplatky ve výši 12 360 Kč formou sjednaných splátek. Na úhradu svých závazků zaplatila žalovaná pouze 4 600 Kč [právnická osoba], jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady předloženými žalovanou. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, jejímž podpisem žalovaná stvrdila, že úvěrující s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel úplné, pravdivé a přesné. Zákazník také potvrdil, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Na základě odborného posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovanou uzavřena Smlouva. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. V tomto směru žalobkyně poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 byla žalovaná pohledávka postoupena žalobkyni. Žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyně proto požaduje také zaplacení sjednaného úroku a úroku z prodlení v zákonné výši. 2. Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 26. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dle které byly žalované v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala věřiteli tuto částku vrátit spolu se úrokem a dalšími úhradami v celkové výši 12 360 Kč formou sjednaných splátek ve výši 1 824 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy. Dne 26. 7. 2021 je datována karta zákazníka v níž žalovaná uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr s výdělkem ve výši 15 699 Kč, žije v nájemním bytě a platí nájemné ve výši 5 200 Kč, její osobní výdaje činí 6 630 Kč, má vyživovací povinnost k jednomu nezaopatřenému dítěti. Předložila doklady týkající se jejích příjmů a faktury za energie a vodu. Tyto skutečnosti má sodu za prokázány z vyhotovení karty zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 poskytovatel úvěru postoupil pohledávku žalobkyni a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem původního věřitele ze dne 23. 6. 2023. Zároveň byla žalovaná vyzvána, aby splnila svůj závazek vůči žalobkyni do 10 po obdržení oznámení. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených případů, oznámení ze dne 23. 6. 2023 a podacího lístku z téhož data. 3. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalované částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit formou sjednaných splátek spolu s další částkou ve výši 12 360 Kč. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § 1810 a následujících občanského zákoníku smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaná jednala jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru“), tj. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soudem zjištěný způsob, jakým poskytovatel úvěru zkoumal schopnost žalované úvěr splácet, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry klienta rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. I tímto omezeným způsobem však musel poskytovatel úvěru dospět k jednoznačnému závěru, že žalovaná není schopna úvěr splácet, neboť pokud dosahovala příjmu pro sebe a své nezaopatřené dítě v celkové výši 15 699 Kč a výdaje na bydlení a její osobní výdaje dosahovaly výše 11 830 Kč, pak musel poskytovatel úvěru dospět k závěru, že není schopna splácet splátky ve výši 1 824 Kč měsíčně, když má vyživovací povinnost k nezaopatřenému dítěti a s tím spojené další nezanedbatelné výdaje. Poskytovatel úvěru tak poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a v důsledku toho je smlouva o úvěru neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnil-li proto původní věřitel z neplatné smlouvy o úvěru žalované částku 15 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na její straně bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaná však žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, zaplatila již před podáním žaloby částku 4 600 Kč. Tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno pouze co do částky 10 400 Kč, neboť žalovaná částku 4 600 Kč představující její bezdůvodné obohacení vzniklé na základě absolutně neplatného právního jednání žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, již zaplatila. Na úrok z prodlení má žalobkyně právo, neboť žalovaná byla ve smyslu §§ 1968 a 1970 odst. 2 občanského zákoníku v prodlení s plněním peněžitého dluhu, a to od 7. 7. 2023, neboť k zaplacení byla žalobkyní vyzvána do 6. 7. 2023. Aktivní legitimace žalobkyně k vedení sporu je dána, neboť na ni byla pohledávka za žalovanou postoupena ve smyslu § 1879 občanského zákoníku. 4. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšné žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.