5 C 247/2020-37 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že dne [datum] uzavřela původní věřitelka [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit věřitelce poskytnuté finanční prostředky a zaplatit poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasní poplatek, tj. celkovou částku [částka] ve 13 měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka měla být uhrazena do [datum] [právnická osoba] převedla část závodu ke dni [datum] na [právnická osoba], která smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dosud dluží jistinu úvěru ve výši [částka]. Původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to tak, že zjišťovala pravidelný měsíční příjem žalovaného, zejména pracovní smlouvou, výpisem z účtu či potvrzením o výši příjmů. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je [obec], [ulice a číslo]. Z ust. § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř., a to ke dni [datum]. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, a proto soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 4. [právnická osoba] jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se věřitelka zavázala poskytnout žalovanému a také před podpisem smlouvy poskytla úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal uhradit věřiteli jistinu ve výši [částka] a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši [částka], a to ve 13 měsíčních splátkách po [částka] RPSN činila 187,6 %. Před podpisem smlouvy vyplnil žalovaný žádost o poskytnutí úvěru, ve které uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba] na dohodu o provedení práce, jeho čistý měsíční příjem činí [částka] (což bylo doloženo dohodou o provedení práce), jinak je na Úřadu práce. Jeho další příjmy měly údajně činit [částka], ale nebyly nijak upřesněny, ani doloženy. Průměrné měsíční výdaje na domácnost činí [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] prodala část závodu [právnická osoba] (včetně pohledávky, která je předmětem tohoto řízení). [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 5. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, ačkoliv má v tomto ohledu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že žalovaný dosud neuhradil jistinu úvěru ve výši [částka]. <i>6. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle odst. 3 spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.</i> <i>7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>8. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože žalovaný vystupoval ve vztahu jako spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru a úvěr splácet. Z žádosti o úvěr podepsané žalovaným vyplývá, že v době podpisu smlouvy o úvěru byl žalovaný v evidenci úřadu práce a jeho jediným doloženým měsíčním příjmem byl příjem z dohody o provedení práce ve výši [částka] měsíčně. Údajné příjmy ve výši [částka] nebyly nijak doloženy a za předpokladu, že byl žalovaný v evidenci úřadu práce, by se snad mohlo jednat o sociální dávky, což by však nasvědčovalo právě tomu, že žalovaný byl v době podpisu smlouvy o úvěru v hmotné nouzi, a nebyl tedy ze svých příjmů schopen pravidelně splácet částku [částka] měsíčně. O tom ostatně svědčí i to, že žalovaný dosud dluží jistinu úvěru ve výši [částka]. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi původním věřitelem a žalovaným za neplatnou dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když k této neplatnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu, neboť takovéto jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka]. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 2991 o.z., a žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení vydat. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud neuhradil jistinu úvěru ve výši [částka]. Je třeba připomenout, že žalovaný má břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a v jaké výši úvěr splatil. Žalovaný netvrdil, že by snad na úvěr uhradil vyšší částku, než tvrdí žalobkyně. Soud proto zavázal žalovaného uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku [částka] z titulu bezdůvodného obohacení. 11. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je ze shora uvedených důvodů neplatná, nemohl soud vycházet z data splatnosti sjednaného v této smlouvě. Jak vyplývá z ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., splatnost pohledávky nastává na z