5 C 162/2021-73 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 6. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky a) 12 701 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 901 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 11. 2020 do 18. 01. 2021 ve výši 233,56 Kč a zákonného úroku prodlení z částky 12 701,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 19. 01. 2021 do zaplacení, b) částky ve výši 2 665,70 Kč a úroku ve výši 89,36 % ročně z částky 12 632,50 Kč od 30. 9. 2020 do 9. 10. 2020 ve výši 298,60 Kč, úroku ve výši 89,36 % ročně z částky 12 301,35 Kč od 10. 10. 2020 do 23. 12. 2020 ve výši 2 181 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 12 301,35 Kč od 24. 12. 2020 do 18. 1. 2021 ve výši 69,42 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 12 101,35 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 9. 2020 dosáhne částky 52 185 Kč. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 9. 3. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě převzal žalovaný finanční hotovost 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby 136,76 % ročně splácet ve 36 měsíčních splátkách po 1 208 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti ([příjmení] a [anonymizováno]), jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, když celkem uhradil částku 18 512 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru denně. Žalobkyně tak uplatňuje novou jistinu úvěru ve výši 12 101,35 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru, tj. z částky 12 301,35 Kč od 1. 11. 2020 do 18. 1. 2021 a z částky 12 101,35 Kč od 19. 1. 2021 do 7. 6. 2021, tj. celkem ve výši 2 665,70 Kč. Žalobkyně dále požaduje sjednaný úrok za poskytnutí úvěru, popř. od 91. dne prodlení úrok ve výši 8,25 % ročně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně prokázala, že dne 11. 3. 2019 poskytla žalovanému částku 15 000 Kč (viz doklad o vyplacení úvěru na č.l. 11 spisu), a to na základě smlouvy o úvěru, která byla žalovaným podepsána dne 9. 3. 2019 a žalobkyní dne 11. 3. 2019 (viz smlouva o úvěru č.l. 31 až 33 spisu). 4. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, zejména že by zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, zda má tento dluhy, které splácí, a jaká je majetková situace žalovaného. Žalobkyně doložila výpisy z účtu, výplatní pásky a dodatek k pracovní smlouvě (č.l. 14 až 18 spisu). Z těchto dokladů vyplývá, že žalobkyně si ověřovala, jaké jsou skutečné příjmy žalovaného, tedy že žalovaný má příjem od zaměstnavatele [právnická osoba] ve výši cca 17 000 Kč měsíčně. Pokud však jde o výdaje žalovaného, žalobkyně se zcela spolehla na tvrzení žalovaného (viz hodnocení klienta č.l. 19 až 20 spisu), že jeho měsíční výdaje činí 3 410 Kč (životní minimum), náklady na bydlení činí 1 400 Kč a ostatní náklady (doprava, kurzy, záliby apod.) činí 100 Kč. Celkové výdaje žalovaného tak měly činit pouze 4 910 Kč, tyto výdaje však nebyly žalovaným nijak doloženy (resp. to žalobkyně přes poučení, které jí soud u jednání poskytl, neprokázala). Z výpisu věcí vedených na osobu vyplývá, že na žalovaného byly v roce 2015 a 2017 vedeny exekuce, z žádného důkazu však nevyplývá, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. 5. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam, když tyto důkazy neprokazovaly skutečnost, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného 6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 7. Žalobkyně nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, když si ověřila pouze tvrzené příjmy žalovaného, žádným způsobem však nezkoumala tvrzené výdaje žalovaného, které byly dle názoru soudu značně podhodnocené (zejména tvrzené náklady na bydlení ve výši 1 400 Kč měsíčně). Přesto žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na základě smlouvy o úvěru podepsané dne 11. 3. 2019. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil na dluh částku 18 512 Kč. <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 13. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pou