16 C 114/2022-79 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 18. 11. 2020 domáhala na žalované zaplacení částky 22 578 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 5 304,06 Kč, kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1 877,56 Kč, úroky z prodlení v zákonné výši 8,5 % p.a. z částky 14 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroky ve výši 23,72 % p.a. z částky 14 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 9 550,60 Kč. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 23. 3. 2017 smlouvu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 960 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23. 72 % ročně a odměnou za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč, a to v pravidelných 58 týdenních splátkách po 426 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 3. 5. 2018. Žalovaná si ve smlouvě také zvolila doplňkovou službu životního pojištění za poplatek 348 Kč. Žalovaná na pohledávku uhradila pouze 2 130 Kč, kdy poslední platba proběhla dne 21. 9. 2017 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce. Od postoupení nebylo na dlužnou částku hrazeno ničeho. Postoupení bylo žalované písmeně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k nápravě, avšak bezvýsledně. 3. Usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. [číslo jednací] postoupil Obvodní soud pro Prahu 1 věc Okresnímu soudu v Kroměříži jako soudu místně příslušnému. 4. Na výzvu soudu žalobkyně dne 28. 7. 2022 (č.l. 66-68) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalované především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Z karty zákazníka ze dne 23. 3. 2017 (č.l. 46-47) bylo zjištěno, že situace žalované byla ověřována z výplatních pásek a bankovních výpisů, dále z veřejného insolvenčního rejstříku. Žalovaná v kartě uvedla, že je zaměstnána na částečný úvazek jako švadlena, má příjem ze státní podpory a její příjem činí měsíčně 19 000 Kč, nemá úvěr ani kreditní kartu. K tomu žalobkyně doložila bankovní výpisy za prosinec 2016 a leden a únor 2017 (v nečitelné kvalitě). Původní věřitelka dospěla po ověření předložených dokladů a tvrzení žalované k závěru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostačující. 5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalované byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř.. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Dále byla žalované stejná zásilka zaslána na adresu [adresa žalované], když o toto požádala žalovaná sama telefonicky. Zde jí byla zásilka vhozena do schránky. 6. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise 7. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně doložila kartu zákazníka, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného ve výši 19 000 Kč (k tomu doložila výpisy z b.ú. v nečitelné podobě na č.l. 69-70), žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalované, její majetkové poměry. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalované v příslušných rejstřících dlužníků. Za situace, kdy žalovaná měla doložený příjem 19 000 Kč a výdaje 14 600 Kč (použitelný příjem tedy 4 400 Kč), měla mít původní věřitelka objektivně pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet ve splátkách po 1 704 Kč měsíčně (426 Kč týdně) a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. 8. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 9. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 3. 2017 (č.l. 44-46) peněžní prostředky v celkové výši 14 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatky ve výši 10 360 Kč a úroky, aniž by předtím důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Z karty zákazníka (č.l. 46-47) pak vyplynulo, že žalovaná byla v době uzavření smlouvy vdaná se 4 nezaopatřenými dětmi, její příjem činil 19 000 Kč a výdaje 14 600 Kč. Použitelný příjem tak činil 4 400 Kč a z této částky měla žalovaná hradit 58 týdenních splátek po 426 Kč, tedy 1 704 Kč měsíčně. Žalovaná dosud uhradila původní věřitelce částku 2 130 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (č.l. 48-52) a toto bylo žalované oznámeno (č.l. 53-54). Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 30. 4. 2020 (č.l. 55-57). 10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. 12. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto