12 C 158/2022-31 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení 810 Kč s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 49,56 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč. Tvrdila, že se žalovaný stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil dne 1. 9. 1987. Žalovanému tak vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný dluží televizní poplatky za červenec 2021, říjen 2021 až únor 2022, tj. za 6 měsíců po 135 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli mu byla spolu s výzvou k vyjádření řádně doručena do vlastních rukou. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u účastníků předpokládal, že nemají žádné námitky. 4. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a přihlásil se do evidence poplatníků v září 1987. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný nehradil televizní poplatky za červenec 2021 a za období říjen 2021 až únor 2022, tj. za 6 měsíců. Žalovaný neuhradil televizní poplatky ani na základě výzvy žalobkyně ze dne 4. 4. 2022. 5. Soud posuzoval nárok žalobkyně podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, v platném znění. 6. Podle § 3 odst. 2 věta první zákona č. 348/2005 Sb., poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. 7. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb. poplatník, který je fyzickou osobou, platí rozhlasový poplatek z jednoho rozhlasového přijímače a televizní poplatek z jednoho televizního přijímače, a to i v případě, že jich vlastní, drží nebo z jiného právního důvodu užívá více včetně rozhlasového nebo televizního přijímače, který je příslušenstvím jím provozovaného dopravního prostředku. 8. Podle přechodného ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. měsíční výše rozhlasového poplatku činí 45 Kč, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. 9. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto. Žalovaný se stal držitelem (resp. vlastníkem) televizního přijímače a přihlásil se k evidenci poplatníků. Tím vznikla žalovanému povinnost platit televizní poplatky. Žalovaný televizní poplatky neplatil ve shora uvedeném období, tj. celkem 6 měsíců. Televizní poplatek činil dle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. 135 Kč. Žalovaný tak dluží televizní poplatky v celkové výši 810 Kč. 10. Prodlení s úhradou televizních poplatků posoudil soud dle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Podle tohoto ustanovení má žalobkyně právo na úroky z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. byly televizní poplatky splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce. Žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,5 % ročně za prodlení, které započalo ve druhém pololetí roku 2021 a ve výši 11,75 % ročně za prodlení, které započalo v prvním pololetí roku 2022, a to vždy od 16. dne příslušného měsíce do 19. 7. 2022. Takto vypočtené úroky z prodlení činí 49,56 Kč. 11. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky (tj. nákladů za odeslání doporučené předžalobní výzvy) ve výši 63 Kč dle § 513 o. z. 12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a má proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který úspěch ve věci neměl. Soud žalobkyni přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 100 Kč za 1 úkon po 100 Kč v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za úkon spočívající v návrhu ve věci samé. Náhrada nákladů řízení spočívající v odměně zástupce žalobkyně nebyla žalobkyni přiznána, neboť soud tuto nepovažuje za účelně vynaložený náklad řízení, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud dovodil, že správa a vymáhání koncesionářských poplatků je jednou z činností žalobkyně, ta disponuje odborným aparátem včetně právního oddělení a není důvod, aby výkon svých povinností, včetně vymáhání dlužných poplatků, přenášela na soukromý subjekt, zvláště za situace, kdy není zapotřebí uplatnění natolik specializovaných znalostí, jimiž by běžně nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. 13. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. 14. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. 15. Odůvodnění rozsudku je učiněno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.