10 C 27/2024-48 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 33 342,05 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným dne 9. 2. 2018 smlouvu o zápůjčce č. , tel. číslo, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit tuto částku spolu s 28 079 Kč (součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy) a dalšími poplatky v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč. Žalovaný uhradil pouze splátku dne 15. 3. 2018. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Žalobkyně dodala, že žalovaný uhradil od uzavření smlouvy o zápůjčce do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek 3 520 Kč, za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek do dne sepisu žaloby dalších 25 400 Kč (tj. celkem na dluh uhradil 28 920 Kč).3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě ze dne 9. 2. 2018. Z ní vyplývá, že majetkovou situaci žalovaného prověřila původní věřitelka ze třech výplatních pásek a z nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, v němž žalovaný neměl záznam.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu; zásilka mu byla vhozena do domovní schránky dne 4. 4. 2024.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:7. Z žádosti o spotřebitelský úvěr (zákaznické karty) ze dne 9. 2. 2018 soud zjistil, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku o poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč, přičemž uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, jeho dosažené vzdělání je střední, nemá vyživovací povinnosti, je zaměstnán ve společnosti , Anonymizováno, s čistým měsíčním příjmem 18 268 Kč. Má ještě jiné příjmy ve výši 5 000 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 6 000 Kč spolu se splátkami jiných zápůjček ve výši 1 150 Kč. Z žádosti vyplývá, že žalovaný předložil tři výplatní pásky za listopad, prosinec a leden. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly.8. Smlouvou o zápůjčce ze dne 9. 2. 2018 bylo prokázáno, že se na jejím základě původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 35 000 Kč a celkový poplatek ve výši 28 079 Kč, to vše v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč. RPSN činila 127,77 %.9. Z tabulky transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil do dne podpisu smlouvy o postoupení pohledávek 3 520 Kč.10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z téhož dne.11. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalovanému dne 25. 1. 2024.12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:14. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) peněžní prostředky v celkové výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.19. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.21. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“22. Právní posouzení věci:23. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 35 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.24. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů