10 C 28/2024-49 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 74 351,98 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně (původní věřitelka), společnost , právnická osoba, ., uzavřela s žalovanou dne 27. 9. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit tuto částku spolu s úroky ve 48 měsíčních splátkách po 3 006 Kč. Žalovaná na dluh nic neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023.3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, neboť s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná předložila potvrzení o přijetí mzdy za období červen až září 2022, ze kterého vyplynulo, že její průměrný měsíční příjem byl 16 000 Kč. Byla zaměstnaná na dobu neurčitou, její výdaje činily 8 188 Kč. Tyto informace byly zaznamenány v hodnocení klienta ze dne 27. 9. 2022. Žalovaná disponovala měsíčně volnými prostředky cca 6 812 Kč, podle žalobkyně tedy měla dost peněz ke splácení úvěru. Původní věřitelka rovněž žalovanou lustrovala ve veřejných registrech (SOLUS, NRKI, ISIR).4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovanou soud vyzval, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:7. Z hodnocení klienta ze dne 27. 9. 2022 soud zjistil, že původní věřitelka vycházela z pravidelného měsíčního příjmu žalované 16 000 Kč, za její výdaje považovala 4 620 Kč (životní minimum) a 3 568 Kč na bydlení, celkem tedy 8 188 Kč. Žalovaná uvedla, že je rozvedená, žije ve vlastním, je zaměstnaná na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, a má maturitu. Žalobkyně soudu předložila potvrzení banky – vybrané pohyby na účtu, ze kterého vyplynulo, že žalovaná měla pravidelný měsíční příjem od společnosti , právnická osoba, v průměrné výši 16 000 Kč (v období 6/2022 až 9/2022). Dále doložila výpis NRKI, žalovaná zde měla skóre 378 (kategorie II., menší riziko, lepší segment klientů), a také výpis záznamů z registru SOLUS, v němž žalovaná záznam neměla. Jiné dokumenty soudu předloženy nebyly.8. Smlouvou o úvěru ze dne 27. 9. 2022 bylo prokázáno, že se na jejím základě původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to na její bankovní účet uvedený ve smlouvě (jak vyplývá i z dokladu o vyplacení úvěru). Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce celkem 144 288 Kč, to vše ve 48 měsíčních splátkách po 3 006 Kč. Zápůjční úrokovou sazbu strany ujednaly ve výši 66,78 %, RPSN činila 91,53 %.9. Z tabulky transakční historie bylo zjištěno, že žalovaná na pohledávku nic neuhradila. Z dopisu ze dne 26. 12. 2022 vyplývá, že původní věřitelka žalovanou informovala o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k okamžitému zaplacení dluhu.10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023, což bylo doloženo společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2023 a seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky oznámila žalobkyně žalované dopisem ze dne 11. 8. 2023, odeslaným téhož dne na adresu jejího trvalého pobytu.11. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalované dne 30. 1. 2024.12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované.13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:14. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úroky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.19. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.21. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“22. Právní posouzení věci:23. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaná schopná poskytnutý úvěr splácet, a t