12 C 173/2024-25 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 6. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení 2 652 Kč s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 471,41 Kč. Tvrdila, že se žalovaný stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil dne 31. 5. 2018. Žalovanému tak vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný dluží televizní poplatky za červen 2022 až listopad 2023 a za únor 2024, tj. za 19 měsíců po 135 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky (předžalobní upomínka) v částce 87 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, avšak k postupu se ve lhůtě nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a přihlásil se do evidence poplatníků v květnu 2018. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný nehradil televizní poplatky za červen 2022 až listopad 2023 a za únor 2024, tj. za 19 měsíců. Žalovaný neuhradil televizní poplatky ani na základě výzvy žalobkyně ze dne 5. 4. 2024.5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto. Žalovaný se stal držitelem (resp. vlastníkem) televizního přijímače a přihlásil se k evidenci poplatníků. Tím vznikla žalovanému povinnost platit televizní poplatky dle § 3 a § 5 zákona č. 348/2005 Sb. Žalovaný televizní poplatky neplatil ve shora uvedeném období, tj. celkem , hodnota, měsíců. Televizní poplatek činil dle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. 135 Kč. Žalovaný tak dluží televizní poplatky v celkové výši 2 565 Kč.6. Prodlení s úhradou televizních poplatků posoudil soud dle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Podle tohoto ustanovení má žalobkyně právo na úroky z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. byly televizní poplatky splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce. Žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to vždy od 16. dne příslušného kalendářního měsíce do 19. 6. 2024. Takto vypočtené úroky z prodlení činí 471,41 Kč.7. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky (tj. nákladů za odeslání doporučené předžalobní výzvy) ve výši 87 Kč dle § 513 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a má proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který úspěch ve věci neměl. Soud žalobkyni přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 100 Kč za 1 úkon po 100 Kč v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za úkon spočívající v návrhu ve věci samé. Náhrada nákladů řízení spočívající v odměně zástupce žalobkyně nebyla žalobkyni přiznána, neboť soud tuto nepovažuje za účelně vynaložený náklad řízení, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12. Ústavní soud dovodil, že správa a vymáhání koncesionářských poplatků je jednou z činností žalobkyně, ta disponuje odborným aparátem včetně právního oddělení a není důvod, aby výkon svých povinností, včetně vymáhání dlužných poplatků, přenášela na soukromý subjekt, zvláště za situace, kdy není zapotřebí uplatnění natolik specializovaných znalostí, jimiž by běžně nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně.9. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.10. Odůvodnění rozsudku je učiněno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.