12 C 194/2024-55 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 9. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 202,44 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 467,09 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 041,49 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 382,14 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroku 29,67 % ročně z částky 20 382,14 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 30. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem 13 969 Kč, poplatky ve výši 5 838 Kč a pojistným splatit v 78 týdenních splátkách po 586 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 6 666 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024.3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.8. Ze zákaznické karty ze dne 30. 8. 2022 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku , právnická osoba, o poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že žije s rodiči, jeho dosažené vzdělání je základní, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, je zaměstnán jako operátor výroby ve společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 17 737 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 50 000 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 4 000 Kč, externí splátky činí 5 044 Kč, splátky u původní věřitelky 2 820 Kč. Z kolonky ověřené dokumenty nevyplývá, že by žalovaný předložil původní věřitelce jakékoli dokumenty prokazující správnost a pravdivost jím sdělených údajů.9. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 8. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, a to tak, že částka 8 403 Kč byla použita na splacení zůstatku dlužné částky z dříve uzavřené smlouvy u původní věřitelky č. , tel. číslo, a částka 14 597 Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 23 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 13 969 Kč, poplatky ve výši 5 838 Kč a pojistné ve výši 2 886 Kč, to vše v 78 týdenních splátkách po 586 Kč (poslední splátka ve výši 571 Kč). RPSN činila 110,87 %.10. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 6 666 Kč.11. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z téhož dne (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).12. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 29. 7. 2024.13. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:15. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 23 000 Kč, a to tak, že částka 8 403 Kč byla použita na splacení předchozího závazku žalovaného vůči původní věřitelce a částka 14 597 Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem, poplatky a pojistným. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, což bylo žalovanému písemně oznámeno.16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.22. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5.