12 C 23/2024-39 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 15. 11. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že se žalovaný stal poplatníkem televizního poplatku, neboť je odběratelem elektřiny připojené k distribuční soustavě. Žalovaný v zákonné lhůtě nereagoval na výzvu žalobkyně, v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. jej tedy žalobkyně zařadila do evidence poplatníků. Žalovanému tak vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný dluží televizní poplatky za leden až červen 2023, tj. za 6 měsíců po 135 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a byl přihlášen do evidence poplatníků v prosinci 2022. Přípisy ze dne 6. 8. 2019, 20. 6. 2022 a 31. 10. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k přihlášení poplatníka České televize. Takto učinila na základě záznamu předaného žalobkyni dodavatelem energie , právnická osoba, . o přihlášení žalovaného k odběru elektrické energie. O zařazení do evidence plátců televizního poplatku žalobkyně informovala žalovaného přípisem. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný nereagoval na výzvy žalobkyně ze dne 6. 8. 2019, 20. 6. 2022 a 31. 10. 2022 a nehradil televizní poplatky za leden - červen 2023, tj. za 6 měsíců. Žalovaný neuhradil televizní poplatky ani na základě výzvy žalobkyně ze dne 12. 7. 2023.5. Soud posuzoval nárok žalobkyně podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, v platném znění.6. Podle § 3 odst. 2 věta první zákona č. 348/2005 Sb., poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač.7. Podle § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud , právnická osoba, nebo České televizi (dále jen „provozovatel vysílání ze zákona“) po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě.8. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., poplatník, který je fyzickou osobou, platí rozhlasový poplatek z jednoho rozhlasového přijímače a televizní poplatek z jednoho televizního přijímače, a to i v případě, že jich vlastní, drží nebo z jiného právního důvodu užívá více včetně rozhlasového nebo televizního přijímače, který je příslušenstvím jím provozovaného dopravního prostředku.9. Podle přechodného ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb., měsíční výše rozhlasového poplatku činí 45 Kč, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč.10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto. Žalovaný se stal odběratelem elektrické energie a žalobkyní byl vyzván v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. Jelikož na výzvu v zákonné lhůtě nereagoval, byl přihlášen k evidenci poplatníků. Tím vznikla žalovanému povinnost platit televizní poplatky. Žalovaný televizní poplatky neplatil ve shora uvedeném období, tj. celkem 6 měsíců. Televizní poplatek činil dle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. 135 Kč. Žalovaný tak dluží televizní poplatky v celkové výši 810 Kč.11. Prodlení s úhradou televizních poplatků posoudil soud dle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Podle tohoto ustanovení má žalobkyně právo na úroky z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. byly televizní poplatky splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce. Žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Takto vypočtené úroky z prodlení činí k 15. 11. 2023 částku 76,18 Kč.12. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky (tj. nákladů za odeslání doporučené předžalobní výzvy) ve výši 87 Kč dle § 513 o. z.13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a má proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který úspěch ve věci neměl. Soud žalobkyni přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 200 Kč za 2 úkony po 100 Kč v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za úkon spočívající v předžalobní výzvě a návrhu ve věci samé. Náhrada nákladů řízení spočívající v odměně zástupce žalobkyně nebyla žalobkyni přiznána, neboť soud tuto nepovažuje za účelně vynaložený náklad řízení, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12. Ústavní soud dovodil, že správa a vymáhání koncesionářských poplatků je jednou z činností žalobkyně, ta disponuje odborným aparátem včetně právního oddělení a není důvod, aby výkon svých povinností, včetně vymáhání dlužných poplatků, přenášela na soukromý subjekt, zvláště za situace, kdy není zapotřebí uplatnění natolik specializovaných znalostí, jimiž by běžně nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně.14. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.15. , adresa, k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. 16. Odůvodnění rozsudku je učiněno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.