12 C 241/2024-32 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 8. 2024 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že se žalovaná stala poplatníkem televizního poplatku, neboť je odběratelem elektřiny připojené k distribuční soustavě. Žalovaná v zákonné lhůtě nereagovala na výzvu žalobkyně, v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. ji tedy žalobkyně zařadila do evidence poplatníků. Žalované tak vznikla povinnost platit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb. televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaná dluží televizní poplatky za říjen 2023 až duben 2024, tj. za 7 měsíců po 135 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 87 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná však svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná se stala držitelem televizního přijímače a byla přihlášena do evidence poplatníků v září 2023. Přípisem ze dne 28. 7. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k přihlášení poplatníka české televize. Takto učinila na základě záznamu předaného žalobkyni dodavatelem energie , právnická osoba, . o přihlášení žalované k odběru elektrické energie. O zařazení do evidence plátců televizního poplatku žalobkyně informovala žalovanou přípisem ze dne 15. 10. 2013. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná nereagovala na výzvu žalobkyně a nehradila televizní poplatky za shora uvedené období, tj. za 7 měsíců. Žalovaná neuhradila televizní poplatky ani na základě výzvy žalobkyně.5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto. Žalovaná se stala odběratelem elektrické energie a žalobkyní byla vyzvána v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. Jelikož na výzvu v zákonné lhůtě nereagovala, byla přihlášena k evidenci poplatníků. Tím vznikla žalované povinnost platit televizní poplatky. Žalovaná televizní poplatky neplatila ve shora uvedeném období, tj. celkem , hodnota, měsíců. Televizní poplatek činil dle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. 135 Kč. Žalovaná tak dluží televizní poplatky v celkové výši 945 Kč.6. Prodlení s úhradou televizních poplatků posoudil soud dle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Podle tohoto ustanovení má žalobkyně právo na úroky z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. byly televizní poplatky splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce. Žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Takto vypočtené úroky z prodlení činí k 31. 7. 2024 částku 75,67 Kč.7. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky (tj. nákladů za odeslání doporučené předžalobní výzvy) ve výši 87 Kč dle § 513 o. z.8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a má proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalované, která úspěch ve věci neměla. Soud žalobkyni přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 200 Kč za 2 úkony po 100 Kč v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za úkon spočívající v předžalobní výzvě a návrhu ve věci samé. Náhrada nákladů řízení spočívající v odměně zástupce žalobkyně nebyla žalobkyni přiznána, neboť soud tuto nepovažuje za účelně vynaložený náklad řízení, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12. Ústavní soud dovodil, že správa a vymáhání koncesionářských poplatků je jednou z činností žalobkyně, ta disponuje odborným aparátem včetně právního oddělení a není důvod, aby výkon svých povinností, včetně vymáhání dlužných poplatků, přenášela na soukromý subjekt, zvláště za situace, kdy není zapotřebí uplatnění natolik specializovaných znalostí, jimiž by běžně nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně.9. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.10. Odůvodnění rozsudku je učiněno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.