12 C 35/2024-40 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 16. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 9 800 Kč od 21. 9. 2023 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 875 Kč, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 18. 5. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 40 % z jistiny (tj. 2 800 Kč). Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, žalovaný se zavázal měsíčně splácet úrok přirostlý za předmětné období, jistinu mohl žalovaný splatit kdykoli po dobu trvání smlouvy. Žalovaný řádně nesplácel (neuhradil ničeho), úvěr byl tedy zesplatněn k 20. 9. 2023. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ověřením jeho příjmu z výpisů z účtu žalovaného, a dále lustracemi ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Na základě takto získaných informací neměla důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 5. 2023 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše 30 000 Kč, a to na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit jistinu s úrokem ve výši 40 % měsíčně z poskytnuté jistiny. RPSN činila 5528,45 %.7. Výpisem z účtu žalobkyně bylo prokázáno, že dne 18. 5. 2023 byla z jejího účtu odeslána na účet žalovaného č. , č. účtu, částka 7 000 Kč.8. Z výpisů z účtu žalovaného za měsíce únor 2023 až duben 2023 bylo zjištěno, že žalovaný čerpal značné množství prostředků z různých úvěrů a půjček, zůstatek ke konci měsíce byl s výjimkou února 2023 záporný (24 361,06 Kč v únoru 2023, -5 030,79 Kč v březnu 2023 a -15 142,95 Kč v dubnu 2023).9. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 1. 2024.10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.11. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se žalobkyně zajímala o existenci, výši a způsob splácení dalších úvěrů či půjček žalovaného, nezjišťovala jeho platební morálku, nijak nedoložila, že by skutečně provedla tvrzené lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v registrech dlužníků.12. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 18. 5. 2023 peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to převodem na účet č. , č. účtu, dne 18. 5. 2023. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 40 % částky úvěru, tj. 2 800 Kč. Na dluh neuhradil ničeho. S výjimkou výpisů z účtu žalovaného za tři měsíce před uzavřením smlouvy nepředložila žalobkyně žádné důkazy o tom, že by posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z předložených výpisů vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy značné množství půjček, a ve dvou měsících předcházejících uzavření smlouvy měl záporný zůstatek na účtu; jinými slovy řečeno, z výpisu z účtu žalovaného je zcela zřejmé, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy úvěruschopný.13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj zák