6 C 123/2024-58 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 58 562,16 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 9 851,73 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 24. 11. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky platební kartu, jejímž prostřednictvím mohl čerpat prostředky až do úvěrového rámce 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně sjednaného pojištění splácet formou pravidelných měsíčních splátek, doporučená výše splátek byla 2 800 Kč, minimální splátka měla představovat 5 % z čerpané výše úvěru, nejméně 500 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 % ročně. Žalovaný celkem čerpal částku 126 883 Kč, původní věřitelce uhradil částku celkem 98 603 Kč. Vzhledem k prodlení se splácením úvěru prohlásila původní věřitelka úvěr za splatný ke dni 30. 4. 2023. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2023 byla pohledávka s účinností k 19. 5. 2023 postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaný písemně informován. Žalovaná částka 58 562,16 Kč představuje nesplacenou jistinu. Kromě této částky s příslušenstvím nárokovala žalobkyně dále částku 9 851,73 Kč (spolu s úrokem z prodlení), která představuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za každý započatý den prodlení. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 9. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezvýsledně.2. Podáním ze dne 12. 3. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že původní věřitelka ověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet tak, že prověřovala pravdivost tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů v interních i externích databázích třetích subjektů a dále v registru SOLUS. Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy měsíční příjem 25 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů činila 3 000 Kč, při sjednané měsíční splátce 2 800 Kč tak činil disponibilní zůstatek žalovaného 19 200 Kč.3. Žalovaný při jednání soudu potvrdil sjednání uvedeného úvěru a požádal o možnost splácet dluh ve splátkách, jelikož je nezaměstnaný, a tedy bez příjmu.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovaným uzavřeli dne 24. 11. 2019 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním domě/bytě, nevyživuje žádné děti, svobodně podniká, má čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč a celkové náklady domácnosti ve výši 3 000 Kč. Žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč, byla sjednána úroková sazba 22,68 % ročně, úvěr byl sjednán na dobu neurčitou. Měsíční splátky byly sjednány v minimální výši 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč (viz Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. l. 22). Podle tvrzení žalobkyně žalovaný celkem čerpal 126 883 Kč a uhradil 98 603 Kč (viz výpis z úvěrového účtu č. l. 31-34). Smlouvou ze dne 15. 5. 2023, účinnou 19. 5. 2023 (viz smlouva o postoupení pohledávek č. l. 36+, Anonymizováno, ), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 25. 5. 2023, odeslaným 31. 5. 2023 (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem č. l. 39-40). Dne 14. 9. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem č. l. 41-42).6. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalované jakkoli ověřovala její úvěruschopnost (k jeho majetkovým poměrům nedokládala ničeho). Žalobkyně se nedostavila k jednání, nemohla být proto v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr , právnická osoba, (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).10. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalovaného, které nijak neověřovala (v případě příjmů žalovaného např. výpisy z účtu, daňovým přiznáním apod.). Pokud jde o výdaje, spokojila se s tvrzením žalovaného o výši měsíčních výdajů 3 000 Kč, která se však soudu jeví jako zjevně nereálná, má-li zahrnovat veškeré měsíční výdaje spojené s bydlením, energiemi, dopravou, stravou apod. Dále nebylo prokázáno, že by původní věřitelka provedla lustrace žalovaného v registrech dlužníků, v centrální evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku. Původní věřitelka tedy neměla dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy