6 C 163/2024-46 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 13 677 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , uzavřené dne 16. 7. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr 10 000 Kč, za který se zavázala vrátit 20 477 Kč v 52týdenních splátkách po 394 Kč, tj. nejpozději do 15. 7. 2022. Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 7 521,95 Kč spolu s neuhrazenými poplatky, úrokem z úvěru a úrokem z prodlení. Smlouvou účinnou dne 27. 9. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 15. 2. 2024.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Soudní písemnost byla žalované doručena fiktivně a následně jí byla vhozena do domovní schránky; telefonicky se s ní spojit nepodařilo., právnická osoba, provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:4. Původní věřitelka („, Anonymizováno, “) s žalovanou podepsaly dne 16. 7. 2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost 10 000 Kč a zavázala se za to vrátit 20 477 Kč v 52týdenních splátkách po 394 Kč (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, čl. 15-16, tabulka umoření čl. 17). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z téhož dne, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je svobodná, žije u rodičů. Je zaměstnaná s měsíčním příjmem 10 705 Kč, k tomu podle ručních poznámek na žádosti doložila pracovní smlouvu na dobu od 17. 5. 2021 do 31. 10. 2021 a výplatní pásky za měsíce květen a červen 2021, žádný další příjem domácnosti uveden není; na výdajové stránce byly uvedeny pouze „odhadované měsíční výdaje žadatele“ 2 000 Kč (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr čl. 14). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná pro svou nečinnost v řízení nijak nezpochybnila, žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou 6 800 Kč. Smlouvou ze dne 21. 9. 2023, účinnou 27. 9. 2023 (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 18-23), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 24-26), což žalované oznámila dopisem ze dne 29. 9. 2023, odeslaným 27. 10. 2023 (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem čl. 27-28). Dne 15. 2. 2024 odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 29-31).5. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalované ověřovala její úvěruschopnost (tvrdila ověření příjmů z pracovní smlouvy a výplatních pásek, které však soudu k důkazu nepředložila; co se týče výdajů, k tomu ani netvrdila, že by byly jakkoli zkoumány). Žalobkyně se nedostavila k jednání, nemohla být proto v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které – jak žalobkyně tvrdí, ale neprokazuje – zčásti ověřovala (po příjmové stránce), zčásti vůbec nezkoumala (výdaje). V žádosti o úvěr je uveden podprůměrný příjem 10 705 Kč, nadto z časově omezeného pracovního vztahu. Na výdajové stránce byla uvedena pouze odhadem stanovená částka 2 000 Kč měsíčně, která skutečnosti očividně (ani při bydlení u rodičů) odpovídat nemohla. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem tak neměla původní věřitelka z pohledu soudu dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet (resp. podle zjevně nereálných vyplněných údajů měly tyto pochybnosti vyvstat), porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí bý