6 C 179/2024-69 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 26 124,40 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 16. 11. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky možnost čerpat bezúčelový úvěr až do sjednané výše 30 000 Kč, za který se zavázala platit minimální měsíční platby vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku; informace o konkrétní povinnosti byly žalované každý měsíc sděleny prostřednictvím rozpisu plateb, dostupném online na účtu , Anonymizováno, (www., Anonymizováno, .cz). Žalovaná úvěr přečerpala a dostala se do prodlení s jeho splácením; žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 21 644,88 Kč spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne 27. 9. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 16. 2. 2024.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Na zahájené řízení byla nadto žalovaná v projednávané věci soudem upozorněna prostřednictvím žalobkyní sdělené e-mailové adresy; telefonicky se s ní spojit nepodařilo.3. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalované, která se, ač řádně předvolána, k jednání nedostavila, i v nepřítomnosti žalobkyně, která svou neúčast omluvila.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka („, Anonymizováno, “) s žalovanou podepsaly dne 16. 11. 2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které měla žalovaná možnost čerpat bezúčelový úvěr až do sjednané výše 30 000 Kč (viz osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru čl. 14-18, standardní informace o spotřebitelském úvěru čl. 19, fotokopie OP čl. 20-21). Před podpisem smlouvy měla původní věřitelka k dispozici výpis z běžného účtu žalované za měsíce srpen a září 2021 (čl. 49–63); z nich vyplývá za srpen počáteční zůstatek 126 196,77 Kč a konečný zůstatek 31 725,33 Kč, na který navazuje zářijový výpis s konečným zůstatkem 5 274,43 Kč, a je z nich patrný příjem žalované ze zaměstnání v měsíční výši 15 523 Kč. Žalovaná byla oprávněna čerpat a splácet úvěr průběžně, celkem takto čerpala 36 092,17 Kč a vrátila zpět 29 421,62 Kč (přehled plateb čl. 22-25). Se splácením úvěru se dostala do prodlení, o což byla původní věřitelkou upomínána (opakovaná výzva k úhradě čl. 26). Smlouvou ze dne 21. 9. 2023, účinnou 27. 9. 2023 (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 27-32), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 33-35), což žalované oznámila dopisem ze dne 29. 9. 2023, odeslaným 27. 10. 2023 (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem čl. 36-37). Dne 16. 2. 2024 odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 38-40).6. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalované řádně ověřovala její úvěruschopnost (uvedla pouze obecné formulace o zjišťování/vyžádávání relevantních informací od žalované, netvrdila žádné konkrétní okolnosti, doložila pouze výpisy z účtu žalované, které soud zhodnotí níže). Žalobkyně se nedostavila k jednání, nemohla být proto v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).10. V projednávané věci měla sice původní věřitelka k dispozici dvouměsíční výpis z účtu žalované, transakční historie z nich patrná však – bez doplnění relevantních informací – o úvěruschopnosti žalované nevypovídá. Není například zřejmé, z jakého zdroje pocházel počáteční zůstatek cca 126 000 Kč při měsíčním příjmu žalované cca 15 500 Kč. Výdaje žalované v měsíci srpnu nadto činily cca 90 000 Kč, k čemuž rovněž chybí vysvětlení, jakého byly druhu. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem tak neměla původní věřitelka z pohledu soudu dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet (resp. podle zjevně nereálných vyplněných údajů měly tyto pochybnosti vyvstat), porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě,