6 C 232/2024-48 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 40 185,33 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 24. 5. 2023, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr 30 000 Kč, který se zavázal vrátit do 23. 6. 2023 spolu s poplatky ve výši 7 804 Kč, avšak neučinil tak do sjednaného data ani později, ačkoli byl žalobkyní upomínán. , adresa, s žalovanou částkou z ní žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení od 24. 6. 2023 do zaplacení, a dále smluvní pokutu z prodlení 0,1 % denně, vyčíslenou k 22. 9. 2023 na 2 381,33 Kč. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 24. 3. 2024.2. Žalovaný učinil při jednání tvrzení žalobkyně nespornými. Částku chtěl vrátit, vyskytly se však komplikace. Nyní je připraven ji za pomoci rodinných příslušníků jednorázově vrátit (k výslovnému dotazu soudu uvedl, že standardní pariční lhůta tří dnů od právní moci rozsudku je pro něj přijatelná).3. Mezi stranami nebylo sporu o skutkový stav tak, jak jej nastínila žalobkyně. Tedy že dne 24. 5. 2023 podepsali s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal 30 000 Kč s měsíční splatností (tj. do 23. 6. 2023) včetně poplatku 7 804 Kč (RPSN 1 410,33 %). Žalovaný ke svým poměrům před sjednáním smlouvy uvedl, že jeho příjem činí 38 866 Kč, žije ve čtyřčlenné domácnosti se dvěma příjmy, jeho výdaje činí 10 000 Kč měsíčně na půjčky, 10 000 Kč měsíčně na bydlení a rezerva pro výdaje činí 700 Kč; z toho žalobkyně vyhodnotila disponibilní zůstatek žalovaného 23 100 Kč měsíčně. Dopisem ze dne 24. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.4. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“).5. Žalobkyně však nesplnila povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný učinil tvrzení žalobkyně o jeho poměrech před sjednáním úvěru nespornými, břemeno tvrzení a důkazu k nim tedy unesla. Neměla však na jejich základě vyhodnotit žalovaného jako úvěruschopného. Žalobní tvrzení, že příjem 38 866 Kč „umožňoval bezproblémové splácení úvěru v poskytnuté výši“ totiž zjevně nekoresponduje zjištění samotné žalobkyně, že disponibilním měsíčním zůstatkem žalovaného bylo 23 100 Kč, přičemž smluvní strany sjednaly úvěr 30 000 Kč s měsíční splatností, jehož výše tak zjevně tento disponibilní zůstatek překračuje, spolu s odměnou za úvěr téměř dvojnásobně. Při údajích, které měla žalobkyně o žalovaném k dispozici, tak nemohla dospět k závěru, že bude schopen úvěr za sjednaných podmínek vrátit.6. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, musí být věřitel stanovením účinných sankcí dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“7. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. (sama žalobkyně ostatně ve svém návrhu s touto variantou operuje). Žalovaný potvrdil, že získal od žalobkyně 30 000 Kč, které nevrátil. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a získanou částku je povinen vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.8. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (jak ostatně žalovaný soudu při jednání potvrdil).9. Výrok III o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení (při kapitalizaci běžícího příslušenství ke dni rozhodnutí soudu) úspěšná z 64 %, po odečtení neúspěchu 36 % (úspěch žalovaného) jí tak (o splnění podmínky v § 142a o. s. ř. nebylo sporu) patří nahradit 28 % nákladů řízení, které tvoří soudní poplatek 2 010 Kč, odměna zastupujícího advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), paušální náhrada hotových výdajů za uvedené 3 úkony po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) téže vyhlášky a 21 % DPH ve výši 252 Kč, celkem 3 462 Kč (z toho 28 % činí přiznaných 969,36 Kč).10. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.