6 C 295/2024-52 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 98 423,40 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , uzavřené dne 20. 6. 2022 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr 50 000 Kč, za který se zavázala zaplatit původní věřitelce 112 824 Kč ve 21měsíčních splátkách po 5 373 Kč, tj. nejpozději do 20. 3. 2024. Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu 47 000 Kč spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne 29. 4. 2024 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Předvolání k jednání spolu s žalobou bylo žalované doručeno do vlastních rukou dne 3. 10. 2024, což žalovaná stvrdila podpisem na doručence. Žalovaná se k jednání nedostavila, neomluvila se, ani nepožádala o odročení jednání, proto soud věc projednal v její nepřítomnosti.3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:4. Původní věřitelka („, Anonymizováno, “) s žalovanou podepsaly dne 20. 6. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na základě které obdržela žalovaná toho dne hotovost 50 000 Kč a zavázala se za to vrátit 112 824 Kč ve 21měsíčních splátkách po 5 373 Kč, poslední splátka 5 364 Kč měla být splatná dne 20. 3. 2024 (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, čl. 18-19). Učinily tak na základě písemné žádosti žalované z téhož dne, v níž žalovaná ke svým poměrům uvedla, že je svobodná, žije ve vlastním bydlení, je na rodičovské dovolené, vyživuje jedno dítě. Její čistý měsíční příjem činí 10 630 Kč, k tomu doložila výpisy z bankovního účtu za měsíce duben a květen 2022, další příjem domácnosti je uveden ve výši 18 000 Kč; na výdajové stránce byly uvedeny pouze „odhadované měsíční výdaje žadatele“ 3 000 Kč (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr čl. 17). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou 10 200 Kč (tabulka umoření čl. 20). Smlouvou ze dne 29. 4. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 21-25), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 27-29), což žalované oznámila dopisem ze dne 29. 4. 2024, odeslaným 30. 5. 2024 (viz oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem čl. 30, 31). Dne 29. 7. 2024 odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu (viz výše) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 32-34).5. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím hotovosti žalované měla jí uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Ve zmíněné žádosti o úvěr je zaškrtnuto, že žalovaná dokládala své poměry výpisem z bankovního účtu za měsíce duben a květen 2022, ten však žalobkyně nepředložila, nepředložila ani jakýkoli jiný důkaz o tom, že původní věřitelka tvrzení žalované ověřila či sama zjišťovala další informace o finanční situaci žalované.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka pouze formálně z prohlášení žalované, které nijak neověřovala a nezkoumala. V žádosti o úvěr je uveden celkový příjem žalované 10 630 Kč, aniž by bylo konkrétně specifikováno, o jaký příjem jde a z jakých položek se skládá, či byla jakkoli ověřena jeho tvrzená výše. Nijak specifikovány ani doloženy nebyly další příjmy domácnosti. Na výdajové stránce byla uvedena pouze odhadem stanovená částka 3 000 Kč měsíčně, která skutečnosti očividně odpovídat nemohla. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem tak neměla původní věřitelka z pohledu soudu dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet (resp. podle zjevně nereálných vyplněných údajů měly tyto pochybnosti vyvstat), porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nevyvrátila, že původní věřitelka přenechala žalované částku 50 000 Kč v hotovosti a žalovaná dosud zaplatila zpět 10 200 Kč. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 39 800 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok to