8 C 74/2024-90 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 20 508,44 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 26. 4. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr ve výši 22 000 Kč, za kterou se zavázal vrátit celkem 40 894 Kč ve 14měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Zaplatil však pouze 2 999,99 Kč. Den následující po dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dne 27. 6. 2023, se dostal do prodlení; žalovaná částka představuje jistinu ve výši 20 508,44 Kč a sjednané příslušenství. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, tj. za období od 27. 6. 2022 do 31. 10. 2023 z částky 20 508,44 Kč, a proto žaluje ještě o zaplacení 10 090,15 Kč. Smlouvou účinnou dne 6. 12. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 9. 4. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne 26. 4. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve výši 22 000 Kč, který žalovaný ihned čerpal hotovostně a zavázal se za něj vrátit 40 894 Kč ve 14měsíčních splátkách po 2 921 Kč (viz formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru čl. 13, smlouva o úvěru čl. 14). Učinili tak na základě žádosti žalovaného (čl. 12), který ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti; je zaměstnán u zaměstnavatele , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , , adresa, , 76701 , adresa, od 8. 3. 2017 s měsíčním příjmem 15 740 Kč. Bydlí u rodičů, s nimiž nemá uzavřenu žádnou nájemní smlouvu (viz čestné prohlášení čl. 47). Ke skladbě měsíčních výdajů žalovaný uvedl 2 500 Kč na bydlení a 1 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, měsíční splátky stávajících půjček 2 800 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení, ke dni splatnosti poslední předepsané splátky uhradil podle tvrzení žalobkyně pouze 2 999,99 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek účinnou dne 6. 12. 2023 (čl. 17) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 26), což žalovanému oznámila dopisem ze dne 2. 1. 2024 (čl. 32-33). Dne 10. 4. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 35, 37). Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).7. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.8. V projednávané věci vyšla původní věřitelka z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze povrchně. Ověřen neměla ani příjem žalovaného, ani skutečné výdaje, ani dluhovou zatíženost žalovaného, tedy žádné z informací nezbytných pro posouzení úvěruschopnosti. Soudu k posouzení úvěruschopnosti doložila pouze žádost o úvěr a čestné prohlášení žalovaného o způsobu bydlení. Ačkoli tvrdila, že měla v době posuzování žádosti žalovaného k dispozici další podklady, soudu je ani přes výzvu nepředložila. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že její právní předchůdkyni byly předloženy dokumenty k ověření měsíčních příjmů a výdajů, aniž by vůbec uvedla, o které dokumenty se jednalo a z jakého důvodu jimi žalobkyně nyní nedisponuje. Poskytla-li původní věřitelka spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému hotovost ve výši 22 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil zpět 2 999,99 Kč. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 19 000,01 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.11. Soud současně zjistil, že se při vyhlášení rozsudku dopustil početní chyby a výrokem I přiznal žalobkyni vůči žalovanému částku 19 001 Kč namísto správné částky 19 000,01 Kč vzniklé shora uvedeným výpočtem (od vyplacených 22 000 Kč odečteno uhrazených 2 999,99 Kč). V souvislosti s tím opravil soud i výrok II, jelikož zde chybně uvedl zamítnutou částku 1 507,44 Kč namísto správně vypočtené částky 1 508,43 Kč (od požadovaných 20 508,44 Kč odečteno 19 000,01 Kč). Zdejší soud proto v písemném vyhotovení rozsudku tyto zjevné nesprávnosti opravil postupem podle § 164 o. s. ř.12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou