12 C 206/2025-62 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 7. 7. 2025 domáhala na žalované zaplacení částky 12 562,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 372,14 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení, částky 114,86 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 14. 10. 2024 se žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za volitelné služby dle smluvních podmínek a sazebníku ve lhůtě splatnosti dle smlouvy. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná celkem uhradila žalobkyni částku 0,04 Kč. Žalobkyně kromě částky představující nesplacenou jistinu úvěru požaduje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to za prvních 90 dnů prodlení. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované, a to na základě informací získaných od žalované a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka - registrů NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvádí, že úvěruschopnost žalované byla posouzena ke 14. 10. 2024, bylo zjištěno, že žalovaná žije v domácnosti s další nepracující osobou, žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 31 300 Kč, ověřen byl příjem 43 750 Kč, žalovaná uvedla pravidelné měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč na bydlení, 16 000 Kč na splátky půjček, 2 500 Kč další nezbytné výdaje. Žalobkyně po započtení rezervy pro výdaje dospěla k závěru, že žalovaná má disponibilní příjem ve výši 4 800 Kč měsíčně a je tedy schopna úvěr splácet.6. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 14. 10. 2024 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše 18 000 Kč, a to převodem na účet žalované. Žalovaná se zavázala vrátit čerpané prostředky spolu s poplatky a úroky. RPSN měla činit 1 509,77 %.7. Bankovním potvrzením bylo prokázáno, že žalobkyně odeslala na bankovní účet žalované dne 14. 10. 2024 částku 6 000 Kč.8. Oznámením ze dne 12. 2. 2025 žalobkyně žalované vypověděla smlouvu o půjčce, neboť nejstarší neuhrazená splátka byla k datu 12. 2. 2025 91 dní po splatnosti, oznámením došlo k zesplatnění celé dlužné částky ve výši 13 482,32 Kč.9. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 19. 6. 2025.10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.11. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 6 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 14. 10. 2024. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že žalobkyně zjišťovala rodinné a majetkové poměry žalované, avšak tyto důkladně neověřovala. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 0,04 Kč, přičemž soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala.12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.18. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako sla