12 C 272/2025-36 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 4. 9. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 27 595 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 25. 2. 2024 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyni žalobkyně, a to společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatky nejpozději dne 24. 2. 2024. Pohledávku za žalovaným postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2025. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v přístupných rejstřících a databázích.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla spolu s výzvou k vyjádření se řádně doručena do vlastních rukou.3. Žalobkyně podáním ze dne 5. 11. 2025 vzala svůj návrh částečně zpět pro částku 14 004 Kč, která byla žalobkyni uhrazena původnímu věřiteli před podáním žaloby. Žalobkyně tuto částku započítala na jistinu. Zároveň podáním ze dne 5. 11. 2024 vzala žalobkyně návrh částečně zpět i pro příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 004 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 1. 2024 se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 25 074,83 Kč do 6. 2. 2024. RPSN měla činit 6 098,63 % (vizte smlouvu o úvěru). Dodatkem ke smlouvě ze dne 14. 2. 2024 byla prodloužena doba splatnosti úvěru do 24. 2. 2024. Z výpisu z účtu vyplývá, že původní věřitelka úvěr vyplatila žalovanému ještě téhož dne.7. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2025, postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem z 25. 6. 2025 společně s předžalobní výzvou (vizte smlouvu o postoupení pohledávek vč. seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně dodejky, předžalobní výzva).8. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.9. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:10. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalobkyně svůj žalobní návrh vzala částečně zpět pro částku 14 004 Kč, která byla žalobkyni uhrazena původnímu věřiteli před podáním žaloby. Žalobkyně tuto částku započítala na jistinu. Současně vzala návrh zpět i pro příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 004 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení jistiny ve výši 13 591 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 591 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.11. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, tako