12 C 299/2025-61 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 474,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 099,47 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení, částku 67,42 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 19. 11. 2024 se žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za volitelné služby dle smluvních podmínek a sazebníku ve lhůtě splatnosti dle smlouvy. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný celkem uhradil žalobkyni částku 0,03 Kč. Žalobkyně kromě částky představující nesplacenou jistinu úvěru požaduje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to za prvních 90 dnů prodlení. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka - registrů NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, dále z výpisu z bankovního účtu za období od 9.1.2024 do 18.11.2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalobkyně, bylo zjištěno, že žalovaný žije v domácnosti s další pracující osobou, žalovaný uvedl čistý měsíční příjem 23 000 Kč, ověřen měl být příjem 14 167 Kč, žalovaný uvedl pravidelné měsíční výdaje ve výši 1 500 Kč na bydlení, 9 000 Kč na splátky půjček, 1 500 Kč další nezbytné výdaje. Žalobkyně po započtení rezervy pro výdaje dospěla k závěru, že žalovaný má disponibilní příjem ve výši 3 900 Kč měsíčně a je tedy schopen úvěr splácet.6. Z výpisu z bankovního účtu za období 9. 1. 2024 až 18. 11. 2024 bylo zjištěno, že 15. 10. 2024 žalovanému přišla platba z Úřadu práce ve , adresa, ve výši 14 167 Kč, stejně tak dne 30. 9. 2024 ve výši 8 226 Kč, dne 16. 10. 2024 byla žalovanému stržena částka 3 000 Kč na úhradu exekuce. Dále z výpisu vyplývá, že žalovaný zasílá platby na sázkové hry , Anonymizováno, .7. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 19. 11. 2024 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 11 900 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit čerpané prostředky spolu s poplatky a úroky. RPSN měla činit 1 990,52 %.8. Bankovním potvrzením bylo prokázáno, že žalobkyně odeslala na bankovní účet žalovaného dne 19. 11. 2024 částku 5 000 Kč.9. Oznámením ze dne 21. 3. 2025 žalobkyně žalovanému vypověděla smlouvu o půjčce, neboť nejstarší neuhrazená splátka byla k datu 21. 3. 2025 92 dní po splatnosti, oznámením došlo k zesplatnění celé dlužné částky ve výši 12 346,58 Kč.10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 7. 2025.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 19. 11. 2024. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že žalobkyně zjišťovala rodinné a majetkové poměry žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, zda a jakým způsobem byly údaje poskytnuté žalovaným ověřovány. Předložila pouze bankovní výpis, ze kterého lze dovodit, že příjem žalovaného je tvořen dávkami z Úřadu práce, je proti němu vedena exekuce a je hráčem hazardních her či sází. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 0,03 Kč, přičemž soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval.13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pom