12 C 326/2025-52 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 10. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 196 557,47 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 23. 10. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému možnost čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty, výška úvěrového rámce byla sjednána na 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami, jejichž výše byla stanovena na 2,50 % ze sjednaného úvěrového rámce. Za dobu trvání smluvního vztahu čerpal žalovaný celkem částku 379 223 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil celkem 272 847 Kč. Žalovaný řádně nesplácel, úvěr byl tedy zesplatněn k 18. 6. 2025. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to posouzením příjmové a výdajové stránky, přezkumem klientských informací a nahlédnutím do úvěrových registrů. Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla spolu s výzvou k vyjádření se řádně doručena do vlastních rukou.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 10. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky, které byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty, úvěrový rámec byl sjednán ve výši 100 000 Kč. Byla sjednána roční úroková sazba 23,90 %, RPSN činila 26,7 %. Minimální výše měsíční splátky byla stanovena na 2,497 % z úvěrového rámce, tj. 2 497 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním bytě/domě, nemá žádnou vyživovací povinnost, je v důchodu, jeho příjem činí 42 517 Kč.7. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal jistinu ve výši 379 223 Kč a uhradil celkem 272 847 Kč.8. Z úvěrové zprávy vyplývá, že byly zjištěny tři existující úvěry. Žalobkyně ověřila výši měsíčního příjmu z daňového přiznání za rok 2021, přičemž rozdíl mezi příjmy a výdaji tvořil částku 97 920 Kč, tedy průměrně 8 160 Kč měsíčně. Dále žalobkyně doložila potvrzení ČSSZ o výši důchodu v období od září 2022, který činí 10 404 Kč. Dále měla k dispozici výpis z bankovního účtu za měsíc srpen a září 2022. Z toho byl zjištěn počáteční zůstatek v měsíci srpen 2022 ve výši 5 739,38 Kč a konečný zůstatek ve výši 9 193 Kč a v měsíci září 2022 počáteční zůstatek činil 9 193 Kč a konečný zůstatek činil 9 187,08 Kč. V září 2022 z účtu odešlo celkem 66 835,42 Kč, tuto částku tvořily mimo jiné inkasa úvěru v celkové výši 10 470 Kč, dále úhrada půjčky ve výši 4 518 Kč a hotovostní výběry.9. Z karty klienta vyplývá, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy byly provedeny lustrace v registru SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku.10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 14. 8. 2025.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Žalobkyně náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici daňové přiznání, potvrzení o výši důchodu a výpis z účtu. Žalobkyně ověřovala vedlejší příjem žalovaného z podnikatelské činnosti na základě daňového přiznání za rok 2021, kdy jeho příjmy činily částku 489 600 Kč, tedy 40 800 Kč měsíčně, do smlouvy uvedla jako vedlejší příjem žalovaného částku 32 113 Kč, nicméně žalobkyně úmyslně nezohlednila výdaje žalovaného uvedené v daňovém přiznání, dle kterého by příjmy po odečtení výdajů měly činit zhruba 8 160 Kč. Žalobkyně se dále nijak blíže nezajímala o výdajovou stránku žalovaného, pouze se spoléhala na výdaje tvrzené žalovaným, které tvoří splátky jiným společnostem ve výši 15 975 Kč, náklady na bydlení ve výši 8 732 Kč a životní minimum 4 620 Kč, celkem tedy 29 327 Kč. Žalobkyně nijak nedoložila, že by lustrovala žalovaného v jí uvedených registrech.13. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23. 10. 2022 peněžní prostředky ve výši 379 223 Kč, tyto prostředky žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný na tuto částku uhradil 272 847 Kč. S výjimkou daňového přiznání za rok 2021, ze kterého nelze objektivně zjistit skutečný příjem žalovaného, potvrzení o výši důchodu a výpis z účtu nepředložila žalobkyně žádné další důkazy o tom, že by řádně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet.14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního s