10 C 16/2026-44 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 12 943 Kč s příslušenstvím jako postoupené pohledávky z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“), a žalovaným dne 27. 12. 2023, na základě které vyplatila původní věřitelka na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, téhož dne 7 000 Kč a poskytla jej na dobu neurčitou. Smluvní strany sjednaly úrok z úvěru 40 % měsíčně, který se žalovaný zavázal hradit měsíčně přirostlý vždy za uplynulé období; jistinu mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli za trvání smlouvy. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou úvěru, ačkoli byl opakovaně upomínán. Následně původní věřitelka oznámila žalovanému zesplatnění celého úvěru ke dni 27. 4. 2024. Žalobkyně získala pohledávku dvojím postoupením a předžalobní upomínku odeslala žalovanému dne 20. 7. 2025. Ke zkoumání majetkových poměrů žalovaného před sjednáním úvěru nebylo tvrzeno ničeho (kromě lustrací ve veřejně dostupných databázích), žalobkyně sama v návrhu operovala s možností posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze e-mailovým podáním, jinak mu byla žaloba doručena do jeho datové schránky. V e-mailu se žalovaný k věci samé nijak nevyjádřil, pouze uvedl, že chce ještě poslední šanci k vyřešení této záležitosti a očekává případně nějaký smírný návrh k řešení jeho situace. Na odpověď soudu, aby se písemně vyjádřil k žalobě doručené do jeho DS a aby uvedl, zda nárok uznává či nikoli, případně aby sdělil, zda požaduje dluh plnit ve splátkách apod., už žalovaný nijak nereagoval.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka s žalovaným si na základě žádosti žalovaného (č.l. 9) potvrdili dne 27. 12. 2023 prostředky dálkové komunikace Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (č.l. 10-11), na základě které obdržel žalovaný na svůj bankovní účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, částku 7 000 Kč (č.l. 14), za který se zavázal měsíčně hradit „přirostlý úrok za uplynulé období“ ze sjednané výše 40 % měsíčně (RPSN 5 536,06 %); samotná jistina úvěru byla splatná „kdykoli za trvání smlouvy“. Dopisem ze dne 27. 4. 2024 oznámila původní věřitelka žalovanému zesplatnění úvěru v celkové výši 22 101,15 Kč k témuž dni (č.l. 20). Smlouvou ze dne 2. 6. 2025 postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, (č.l. 21-26), která ji smlouvou ze dne 10. 6. 2025 postoupila žalobkyni (č.l. 27-32), což žalovanému oznámila dopisem ze dne 20. 7. 2025 (č.l. 33), odeslaným dne 23. 7. 2025 spolu s předžalobní výzvou žalobkyně (č.l. 33v, 34).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí smluvních stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“).6. Úvěrovou smlouvu však soud shledal absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (k jeho majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala ničeho, provedení tvrzených lustrací neprokázala) ve smyslu § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Nadto by byla úvěrová smlouva s odkazem na § 547, § 580 a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, neplatná i pro nepřiměřenost sjednaného příslušenství, které více než pětisetnásobně překračuje běžnou míru RPSN bankovních úvěrů pohybující se okolo 10 %.7. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že původní věřitelka poskytla žalovanému na jeho bankovní účet 7 000 Kč; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalovaného vychází, žalovaný nevrátil ničeho ani původní věřitelce, ani žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky (dnes žalobkyně) bezdůvodně obohatil uvedenou částkou, kterou je povinen vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I tohoto rozsudku).8. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení (výrok II tohoto rozsudku), neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů lichvářských úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (srov. již výše citovaný rozsudek sp. zn. , spisová značka, ). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.9. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně byla úspěšná se svým návrhem pouze částečně, a to v rozsahu přibližně jedné poloviny požadovaného plnění (je nutno vycházet i z žalobkyní nárokovaného příslušenství zkapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí, které by činilo 2 663 Kč). Jelikož úspěch účastníků byl v zásadě totožný, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků (výrok III tohoto rozsudku).10. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích (výrok IV tohoto rozsudku).