10 C 21/2026-42 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 12 652,99 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. 9. 2024. Na jejím základě byla žalovaná oprávněna čerpat opakovaně peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, který činil 21 000 Kč. Žalovaná se oproti tomu zavázala úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle smlouvy (4 % z aktuální dlužné částky). Žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu načerpala celkem 24 473 Kč, zaplatila zpět 16 564,81 Kč. Pro neplnění povinností žalovanou využila žalobkyně svého práva a úvěr předčasně zesplatnila ke dni 18. 9. 2025, o čemž žalovanou informovala dopisem. Poté žalovanou ještě upomínala a upozornila i na riziko soudního vymáhání pohledávky. Kromě neuhrazené jistiny úvěru požadovala žalobkyně po žalované též náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek ve výši 1 400 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaná zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). O probíhajícím řízení byla nadto informována e-mailem, telefonicky se s ní spojit nepodařilo.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu a žalovaná se k výzvě soudu, zda s tímto postupem souhlasí, nevyjádřila; soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 5. 9. 2024 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky žalobkyně. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 21 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr splatit v měsíčních splátkách v minimální výši 4 % z dlužné částky (min. 400 Kč). RPSN činilo 29,7 %. Ve smlouvě je k žalované uvedeno, že bydlela v podnájmu, byla svobodná, bezdětná a se středním vzděláním (bez maturity). Zaměstnavatelem žalované byla společnost , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., pravidelný měsíční příjem činil 14 000 Kč, výdaje na bydlení 3 500 Kč a ostatní výdaje 2 000 Kč (smlouva čl. 15-16, úvěrové podmínky čl. 17-19). Žalovaná na úvěr čerpala celkem 24 473 Kč, zaplatila zpět 16 564,81 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad čl. 25). Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech NRKI, SOLUS, ISIR a CEE, zjistila jeden existující splátkový závazek (kreditní kartu se splátkou 278 Kč měsíčně; čl. 26-27). Podle své metodiky (čl. 24) vyhodnotila žalobkyně žalovanou na základě těchto skutečností jako úvěruschopnou. Žalobkyně dopisem ze dne 18. 9. 2025, odeslaným téhož dne, vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru (čl. 20-21). Dne 6. 11. 2025 odeslala žalobkyně ještě předžalobní upomínku (čl. 22-23).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. V projednávané věci vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalované a úvěrové zprávy (výpisu z NRKI). Z nich sice žádné negativní skutečnosti nezjistila, deklarovaný příjem žalované (navíc v poměrně nízké výši) však neměla nijak ověřený a její výdajovou stránkou se nezabývala vůbec. Údaje poskytnuté žalovanou tedy nijak neprověřila, je přitom zjevné, že výdaje v celkové výši 5 500 Kč jsou nerealisticky nízké a žalovanou zjevně podhodnocené, což mělo žalobkyni vést k větší důslednosti a obezřetnosti. Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla dostatek ověřených informací (na příjmové i výdajové stránce) k vyloučení pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.8. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588, větou první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.9. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno (žalovaná to ostatně v řízení nijak nerozporovala), že žalobkyně poskytla žalované celkem 24 473 Kč; podle tvrzení žalobkyně, z něhož soud pro nečinnost žalované vychází, jí žalovaná dosud zaplatila zpět 16 564,81 Kč. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila částkou 7 908,19 Kč, kterou je povinna vrátit. V této části proto soud žalobě vyhověl (výrok I tohoto rozsudku).10. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství (včetně poplatků za vymáhání či smluvních pokut), ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II tohoto rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1, věty poslední zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (stanovené podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalované není soudu nic známo.11. O nákladech řízení rozh