10 C 25/2026-73 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 73 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 73 800 Kč od 21. 7. 2024 do zaplacení z titulu Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 5. 1. 2024 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr 82 000 Kč. Sjednané úroky z úvěru se žalovaný ve smlouvě zavázal původní věřitelce splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 12 300 Kč. S úhradou splátek se však dostal ke dni 15. 1. 2024 do prodlení; ke dni sepisu žaloby byl v prodlení s uhrazením celkem tří splátek po 12 300 Kč. Žalovaná částka představuje neuhrazený smluvní úrok z úvěru ve výši 15 % měsíčně za období devadesáti dnů, počítaných ode dne 16. 1. 2024 (tj. následující den po splatnosti splátky, se kterou byl žalovaný v prodlení). Rámcovou smlouvou účinnou dne 1. 10. 2023 a na základě předávacího protokolu ze dne 1. 7. 2024 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 10. 7. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu a byla mu doručena tzv. fikcí. Podle zákona již doručená zásilka mu byla následně vhozena do domovní schránky dne 17. 2. 2026. O zahájení řízení nadto soud žalovaného informoval e-mailem, telefonní hovor nepřijal.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu ovšem nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne 5. 1. 2024 elektronicky Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ve výši 82 000 Kč, za který se žalovaný zavázal vrátit celkem 229 600 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 12 300 Kč, poslední splátka 12 300 Kč na úrok a 82 000 Kč na jistinu (viz Předsmluvní informace a Smlouva o úvěru č. , hodnota, čl. 9-17). Původní věřitelka zaslala na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 20 602 Kč (čl. 22), dále bylo sjednáno, že částku 61 398 Kč (čl. 23) si původní věřitelka ponechá pro úhradu předchozího (blíže nespecifikovaného) závazku žalovaného vůči původní věřitelce ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 3. 1. 2023 (čl. 13-17). Přílohu smlouvy tvořilo Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (čl. 17v-20), v němž je uvedeno, že je žalovaný rozvedený, nevyživuje žádné dítě a je zaměstnán s měsíčním příjmem 48 514 Kč; jeho výdaje činí 3 000 Kč na bydlení, jiné pravidelné finanční závazky nemá, 12 300 Kč měsíčně vydá na splácení poskytnutého úvěru. Na základě uvedených údajů byl původní věřitelkou vyhodnocen v kategorii „Průměrná bonita“. Dne 5. 1. 2024 původní věřitelka lustrovala žalovaného v registru CRIBIS a SOLUS s negativním výsledkem (čl. 49-50), téhož dne lustrovala jeho občanský průkaz v databázi neplatných dokladů MVČR (čl. 52), bez záznamu byl dne 3. 1. 2024 i registr REPI a insolvenční rejstřík (čl. 68-69). Příjem žalovaného od společnosti , právnická osoba, ověřila původní věřitelka z výplatních pásek za období září až listopad 2023 (čl. 51, 53-55). Z výpisů bankovního účtu žalovaného za měsíce říjen až prosinec 2023 (čl. 56-64) je patrný nízký (1 124 Kč v prosinci) nebo nulový zůstatek (říjen a listopad), žalovaný si navíc půjčoval i u jiných společností (19 120 Kč dne 28. 12. 2023, , Anonymizováno, ; 6 000 Kč dne 9. 11. 2023, , Anonymizováno, ; 12 100 Kč dne 3. 10. 2023, , Anonymizováno, ; 3 000 Kč dne 31. 10. 2023, Simfina). Žalovaný také pravidelně vysoké částky vybíral v hotovosti z bankomatu. O úhradu splátek po splatnosti byl žalovaný upomínán (upomínka č. 2 čl. 28-29). Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023 (čl. 24-25), ve spojení s předávacím protokolem č. , hodnota, (čl. 26-27, 30), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 10. 7. 2024 (čl. 31). Téhož dne odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 32-33).6. Podle soudu původní věřitelka před poskytnutím sjednaných finančních prostředků žalovanému neměla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené (např. podrobněji nezkoumala jeho dosavadní zadluženost a majetkovou situaci, jestliže si opakovaně půjčoval u nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a zároveň mezi jeho výdaji nebyly uvedeny běžné položky jako je jídlo, doprava, drogerie, léčiva apod.). Jeho bankovní účet navíc vykazoval stabilně nízký či nulový zůstatek, vyšší částky žalovaný vybíral z účtu hotově a původní věřitelka se evidentně nezajímala o to, za co je utrácel (resp. tuto skutečnost nijak nezohlednila).7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „o. z.“).8. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bodu 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.9. V projednávané věci vyšla původní věřitelka z prohlášení žalovaného, které zkoumala pouze povrchně, resp. nevyhodnotila správně. Nezabývala se zejména skladbou výdajů, přestože z prohlášení žalovaného vyplývalo, že položky jsou pouze dvě, a to výdaj na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně a výdaj na splátku sjednávaného úvěru ve výši 12 300 Kč měsíčně. Ve výčtu tak chybí výdaje na další základní potřeby (jídlo, doprava, léky apod.), uvedené výdaje žalovaného nemohly odpovídat realitě. Původní věřitelka si vyhodnotila disponibilní zůstatek žalovaného částkou 33 214 Kč, reálný zůstatek jeho bankovního účtu přitom vykazoval nulový stav. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný si opakovaně půjčoval u dalších poskytovatelů úvěrů, ostatně nesplacený úvěr z roku 2023 měl i u samotné původní věřitelky. Ani to ji však od poskytnutí úvěru žalovanému neodradilo. Je zřejmé, že majetková situace žalovaného nebyla dobrá a řešil ji opakovanými půjčkami. Poskytla-li tedy původní věřitelka spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny (resp. měla mít za existující) pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila tím § 86 zákona č. 257/2016 Sb.10. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588, větou první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání,