10 C 376/2025-41 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 44 792,62 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že dne 10. 3. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr/úvěrový limit. Úvěr žalovaný čerpal dne 10. 3. 2023 ve výši 50 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách, zavázal se také k zaplacení úroku z čerpané jistiny ve výši 29,90 % ročně. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, žalobkyně proto od smlouvy odstoupila, pohledávka se stala splatnou dne 13. 7. 2025. Žalobkyně požadovala na jistině dluhu 40 547,58 Kč, na dlužných poplatcích 2 500 Kč, na pojistném 1 745,04 Kč a na kapitalizovaném smluvním úroku 3 852,77 Kč. Po žalovaném požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky jistiny od zesplatnění úvěru do zaplacení.2. Žalobkyně tvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť měl příjem ke dni uzavření smlouvy 20 644 Kč, sjednaná splátka úvěru tedy činila jen 9 % z této částky. Na výzvu soudu doplnila, že splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a informací získaných z veřejných registrů. Žalobkyně používá k ověřování výdajů vlastní statistické modely. Konkrétní závěry k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývají z protokolu o vyhodnocení úvěruschopnosti. Žalovaný měl podle žalobkyně dostatek disponibilních prostředků ke splácení úvěru. Na úvěr žalovaný zaplatil celkem 44 250 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu a byla mu doručena tzv. fikcí, následně byla dle zákona již doručená zásilka vhozena do jeho domovní schránky. O zahájení řízení nadto soud informoval žalovaného e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Soud účastníky usnesením vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že proti tomuto postupu nemají námitky. Žalobkyně souhlasila, žalovaný na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že osobu žalovaného měla žalobkyně lustrovat v registru SOLUS a CRIF. Čistý měsíční příjem žalovaného měl činit 20 644 Kč, v kolonce výdajů jsou uvedené pouze hypotéka/leasing ve výši 4752 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 4 262,80 Kč měsíčně. V kolonce „ověření údajů – vždy přikládáme zdroj, ze kterého byly zjištěny příjmy a výdaje“ je zaškrtnuté políčko „z výpisů z bankovního účtu“ a „z příslušných databází a registrů“. Žalobkyně dospěla k závěru, že rozdíl příjmů a výdajů žalovaného je 11 629,20 Kč měsíčně, a shledala ho proto úvěruschopným s ohledem na výši úvěrové splátky 2 182,78 Kč měsíčně.7. Z výpisů z účtu žalovaného za leden a únor 2023 soud zjistil, že v lednu byl na účtu konečný zůstatek 45,23 Kč, v únoru 596,35 Kč. Ve sledovaném období měl žalovaný pravidelný příjem od společnosti , právnická osoba, . ve výši 20 644 Kč v lednu 2023 a 30 946 Kč v únoru 2023. Žalovaný dále splácel 5 170 Kč jako splátku úvěru stavebního spoření u , právnická osoba, .8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, bylo prokázáno, že se na jejím základě žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 50 000 Kč. Minimální měsíční splátka činila 1 850 Kč, celkově měl dle smlouvy žalovaný splatit žalobkyni 96 843 Kč. Roční úroková sazba byla ve výši 29,90 %, RPSN činilo taktéž 29,90 %.9. Z přehledu transakcí , právnická osoba, vyplývá, že na účet č. , č. účtu, , byla dne 10. 3. 2023 poukázána platba ve výši 50 000 Kč pod VS , var. symbol, . Z tabulky plateb soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobkyni zpět celkem 44 250 Kč.10. Dopisem ze dne 1. 7. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému odstoupení od smlouvy č. , hodnota, a vyzvala ho k okamžité úhradě celé dlužné částky.11. Předžalobní výzvu odeslal zástupce žalobkyně žalovanému dne 22. 9. 2025.12. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:14. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem, sjednané měsíční splátky však nehradil řádně a včas. Žalobkyni zaplatil celkem 44 250 Kč. Žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, neprověřila především jeho výdajovou stránku, dosavadní splátkové zatížení a nezabývala se blíže transakcemi plynoucími z výpisů z jeho bankovního účtu, respektive jeho celkovou majetkovou situací.15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.19. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném od 29. 5. 2022) je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.21. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“22. Právní posouzení věci:23. Soud považuje za zjiš