10 C 43/2026-65 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 81 920 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 7. 2025, na základě které žalovaná čerpala částku 80 000 Kč, neplnila však závazek hradit minimální měsíční splátku 4 000 Kč (neuhradila ani jednu splátku). Po opakovaném marném upomínání žalobkyně sdělila žalované dne 21. 11. 2025, že úvěr zesplatnila a vyzvala ji k okamžité úhradě dluhu před podáním žaloby. Před poskytnutím úvěru ověřovala žalobkyně poměry žalované podle výpisu z bankovního účtu; měla zjištěný měsíční příjem 45 165 Kč, náklady na bydlení 24 106 Kč, náklady domácnosti 6 000 Kč a finanční závazky 3 653 Kč, z čehož dovodila disponibilní zůstatek 5 814 Kč.2. Žalovaná zůstala v řízení nečinná; žaloba jí byla doručena do vlastních rukou dne 24. 2. 2026, což žalovaná stvrdila podpisem na doručence.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovanou si prostředky dálkové komunikace potvrdily dne 28. 7. 2025 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (č.l. 13-22), na základě které bylo následujícího dne na bankovní účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, odesláno 80 000 Kč (č.l. 24), které se žalovaná zavázala splácet spolu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše úvěru. RPSN činila 76,18 %. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Po upomínce z 20. 8. 2025 (č.l. 25,27) a z 5. 9. 2025 (č.l. 26,28) oznámila žalobkyně žalované zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celého dluhu před podáním žaloby nejpozději do 5. 12. 2025 (č.l. 29-30). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nesporovala, žalovaná žalobkyni na dluh ničeho neuhradila.5. Před poskytnutím úvěru žalované ji žalobkyně lustrovala v interních databázích, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v registru SOLUS a nezjistila žádné negativní informace (č.l. 40-48). Žalovaná prohlásila, že je svobodná a vyživuje jedno dítě. Žalovaná deklarovala příjem ve výši 50 000 Kč, žalobkyně vycházela z příjmu zjištěného z výpisu z účtu 45 165 Kč, u nákladů na bydlení vyšla z váženého průměru 24 106 Kč, u nákladů na domácnost vycházela z minimální fixní hodnoty 6 000 Kč (oproti deklarovaným 3 000 Kč) a finanční závazky zjistila ve výši 3 653 Kč; k tomu připočetla extra výdaje na cokoli 2 000 Kč, z čehož učinila závěr o kladné bilanci – zůstatku 5 814 Kč. K těmto tvrzením žalobkyně soud podotýká, že je nemá za prokázané, neboť soubor, který žalobkyně předložila, obsahoval nečitelná data a žalobkyně na výzvu soudu k doložení čitelného souboru nereagovala. Žalobkyně tedy neprokázala, že ověřovala informace sdělené žalovanou týkající se jejích příjmů či výdajů.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).7. Žalobkyně však podle soudu nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně nepředložila soudu důkaz o tom, že by ověřovala informace získané od žalované, koneckonců o tom, že žalovaná nebyla v době sjednání smlouvy schopna úvěr splácet, svědčí i skutečnost, že neuhradila jedinou splátku. Žalobkyně se při uzavření smlouvy plně spolehla na informace získané od žalované, což nemůže být považováno za dostatečné posouzení její úvěruschopnosti ve smyslu výše uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.8. Uzavřenou smlouvu tedy soud skutečně shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.9. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno čerpání 80 000 Kč; podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nepopřela, na ně žalovaná nevrátila ničeho. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila částkou 80 000 Kč, kterou je povinna vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.10. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalované není soudu nic známo a tato k nim v řízení nic neuvedla a neprokázala.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 11 645,99, přičemž tato částka představuje 62,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 81,33 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,67 %; se započítáním žalobkyní požadovaného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 4 004,53 Kč).12. Celkové náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 4 096 Kč a dále z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.” Advokátovi tedy náleží 4 380 Kč (viz § 7 bod 5 a. t.) za každý ze tří úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Celkem tedy činí náklady řízení žalobkyně 18 586 Kč, přičemž 62,66 % z této částky je právě 11 645,99 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).13. Náklady řízení je žalovaná povinna v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. nahradit k rukám zástupce žalobkyně.14. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.15. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz