10 C 60/2026-35 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 24 712 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 18. 9. 2024, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit spolu s jistinou poplatek 5 720 Kč, to vše se splatností ke dni 18. 10. 2024. Ke dni podání návrhu však uhradil pouze 16 200 Kč, ačkoli byl žalobkyní opakovaně upomínán. Žalobkyně provedené platby započetla na smluvní pokutu a náklady spojené s uplatněním pohledávky a částečně na poplatek a nadále požaduje zbývající část poplatku a nesplacenou jistinu v celkové výši 24 712 Kč, spolu s úrokem z prodlení. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 5. 8. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli mu byla žaloba s výzvou k vyjádření doručena do vlastních rukou, osobní převzetí stvrdil žalovaný podpisem na doručence dne 10. 3. 2026.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným podepsali dne 18. 9. 2024 smlouvu o zápůjčce (čl. 10-15), na základě které žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, téhož dne 22 000 Kč (čl. 16v) a žalovaný se za to zavázal vrátit 27 720 Kč nejpozději do 30 dnů. Podle tvrzení žalobkyně, z něhož nemá soud pro nečinnost žalovaného důvod nevyjít, žalovaný na dluh uhradil pouze 16 200 Kč, ač byl o úhradu opakovaně upomínán (čl. 18-20). Dne 5. 8. 2025 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu (a zároveň doručovací adresu dle uzavřené smlouvy) předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 21-22).5. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost (ke svému předsmluvnímu postupu uvedla pouze obecné formulace o zjišťování/vyžadování relevantních informací od žalovaného, nedokládala ničeho). Na výzvu k doložení sdělila, že k prověření úvěruschopnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a žádá o přiznání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).7. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla nic konkrétního a sama sdělila, že alternativně požaduje přiznání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.8. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem neposoudila.9. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že přenechala žalovanému 22 000 Kč (toto je i prokázáno), z čehož žalovaný vrátil pouze 16 200 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 5 800 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).10. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.11. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).13. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 236 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 989 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 247 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.14. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.