10 C 75/2026-78 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 113 130 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru 80 000 Kč uzavřené dne 25. 10. 2024, ve znění dodatku z téhož dne (o navýšení původního úvěrového limitu 1 000 Kč). Žalovaný čerpal úvěr opakovaně postupně v období od 26. 10. 2024 do 14. 11. 2025, neplnil však svůj závazek hradit splátky ve sjednané výši, nevrátil ničeho; v prodlení byl od 25. 11. 2024. Žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou zesplatnila ke dni 27. 1. 2025, což žalovanému oznámila a zaslala i předžalobní upomínku. Spolu s jistinou 80 000 Kč požadovala žalobkyně smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 80 000 Kč od 28. 1. 2025 do 27. 2. 2026, tj. 31 680 Kč, a 1 450 Kč na poplatcích z prodlení (za náklady na vymáhání) podle smluvních ujednání.2. Před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím aplikace , Anonymizováno, (se souhlasem žalovaného získala přístup k transakční historii a informacím o účtech); zjistila takto měsíční příjmy 32 563,67 Kč a výdaje 10 000 Kč. Dále prověřovala žalobkyně databáze NRKI, BRKI, REPI, SOLUS, TELCO SCORE, CEE a ISIR, negativní informaci nezjistila.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba včetně výzvy k vyjádření mu byla doručena do vlastních rukou dne 24. 3. 2026 (na adrese, kterou žalovaný soudu telefonicky nahlásil jako doručovací), což žalovaný stvrdil podpisem na doručence.4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Účastníci řízení si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne 25. 10. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru (č.l. 30), ve znění dodatku z téhož dne (č.l. 29), na základě které měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (úroková sazba 39,99 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů úvěru 5 524,14 %) možnost průběžně čerpat a splácet úvěr do výše limitu 80 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný čerpal na svůj bankovní účet č. , č. účtu, v období od 25. 10. 2024 do 14. 11. 2024 celkem částku 80 000 Kč (č.l. 33-48, 67-69). Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně možnost nahlédnout do transakční historie pohybů na účtu žalovaného; jsou na něm mj. patrné rizikové transakce (gambling) a další půjčky (č.l. 12-28). Podle tvrzení žalobkyně, které nezpochybnil, žalovaný nic nevrátil. Dopisem ze dne 27. 1. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému zesplatnění úvěru k tomuto dni (č.l. 51-52). Dne 4. 7. 2025 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (čl. 53-54). Z ostatních předložených důkazů soud nic podstatného nezjistil.6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „o. z.“).7. Žalobkyně však neprokázala, že by řádně splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Sama ostatně v doplnění žaloby k výzvě soudu operovala i s možností posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení.8. Je prokázáno, že žalobkyně zjišťovala pohyby na účtech žalovaného. Sama přitom popisovala svůj automatizovaný systém vyhodnocování úvěruschopnosti klienta, z čehož je jasně patrné, že při tomto zkoumání nerozlišovala mezi jednotlivými příjmy a výdaji z hlediska jejich pravidelnosti a stability, či naopak mimořádnosti (např. mzda vs. jiné mikropůjčky). Nebylo tvrzeno, jaká je životní situace žalovaného (zejména náklady na bydlení, počet osob v domácnosti, počet vyživovaných osob atp.). To vše jsou faktory, které je třeba při hodnocení úvěruschopnosti vzít v potaz. Izolovaná informace o příjmech 32 563,67 Kč a výdajích 10 000 Kč bez zohlednění jejich skladby (i kdyby ověřená – což se z interního systému žalobkyně srozumitelně nepodávalo; není úlohou soudu dopočítávat měsíční obrat z výpisu transakcí) o ničem nevypovídá. Žalobkyně navíc nezohlednila další půjčky a rizikové transakce (gambling), které byly zřejmé z výpisu z účtu.9. Uzavřenou smlouvu proto soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem úpravy zákona č. 257/2016 Sb. „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Kromě toho by úvěrová smlouva byla neplatná i pro astronomickou výši sjednaného příslušenství (RSPN 5 524,14 % oproti běžné hladině RPSN bankovních úvěrů pohybující se okolo 10 %).11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně 80 000 Kč; podle jejího tvrzení, které nepopřel, dosud nevrátil žalovaný ničeho. Uvedenou částkou se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen ji vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1, poslední věty zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. , spisová značka, ). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení 6 639,60 Kč, přičemž tato částka představuje 27,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsah