12 C 303/2025-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 10. 2025 domáhala na žalované zaplacení částky 44 127,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 44 127,05 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 15. 8. 2023 s právní předchůdkyni žalobkyně, a to společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem 85,51 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách. Žalovaná uhradila pouze 34 012,75 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo k 25. 9. 2024 k zesplatnění úvěru. Pohledávku za žalovanou postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 2. 2025. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované doklady poskytnutými žalovanou a nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných.2. Žaloba byla žalované doručena do datové schránky dne 18. 11. 2025.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Dne 15. 8. 2023 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , ve znění Dodatku č. , hodnota, ze dne 15. 8. 2023, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 40 000 Kč s úrokovou sazbou 85,51 % ročně, RPSN činilo 128,41 %. Žalovaná se poskytnutý úvěr zavázala vrátit ve formě 48 měsíčních splátek s výší splátky 3 372 Kč (návrh na uzavření smlouvy o úvěru, dodatek č. , hodnota, k návrhu smlouvy o úvěru, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, předsmluvní formulář, fotokopie občanského průkazu žalované).6. Žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru uvedla, že je svobodná, je zaměstnaná ve společnosti , právnická osoba, &, právnická osoba, . na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou a dosahuje pravidelného čistého měsíčního příjmu 33 500 Kč. K výdajům uvedla celkovou částku 21 777 Kč (životní minimum v částce 4 860 Kč, výdaje na bydlení v částce 6 917 Kč, splátky ve výši 8 000 Kč, ostatní 2 000 Kč) s tím, že bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost a v domácnosti s ní není žádná jiná osoba (hodnocení klienta). V srpnu 2023 činila mzda žalované 30 623 Kč (potvrzení o příchozí platbě). V registru SOLUS nebyla ohledně žalované v roce 2023 evidována žádná dlužná částka po splatnosti ani žádné dlužné splátky (výpis záznamů z registru SOLUS). Žalovaná byla v systému NRKI dále 6x lustrován finančními institucemi (výpis z NRKI).7. Finanční prostředky ve výši 40 000 Kč byly vyplaceny na bankovní účet č. , č. účtu, dne 16. 8. 2023 (doklad o vyplacení úvěru, smlouva o úvěru).8. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 2. 2025 a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem ze dne 4. 3. 2025.9. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 4. 3. 2025.10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.11. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:12. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni.13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plně