12 C 310/2025-66 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 6. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 87 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 17. 10. 2023 úvěrovou smlouvu, na základě které žalovanému poskytla 60 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem 57 000 Kč v týdenních splátkách po 1 500 Kč. Žalovaný uhradil 30 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, a to kontrolou v databázích, kontrolou platební historie u žalobkyně, byla hodnocena lokalita bydliště žalovaného a jeho finanční situace dle jeho doložených informací.2. Žalovaný ve vyjádření doručeném soudu dne 28. 11. 2025 uvedl, že žalobní návrh neuznává, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Dle žalovaného žalobkyně nesplnila ani elementárně své povinnosti ke zkoumání úvěruschopnosti, neboť nenahlédla do nebankovního registru klientských informací, ze kterého by zjistila, že ke dni uzavření smlouvy o úvěru byl u žalovaného evidován dluh ze 6 dalších úvěrů, které žalovaný k vyjádření připojil. Navrhl, aby žalobě bylo v částce 30 000 Kč vyhověno, ve zbytku navrhl žalobu zamítnout. Zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení a povolení úhrady přiznané částky ve splátkách.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobní návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 10. 2023. Žalobkyně se na jejím základě zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč a žalovaný tyto vrátit spolu s úrokem 19 800 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 18 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 19 200 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 500 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal částku 60 000 Kč v hotovosti. Součástí byl splátkový kalendář.6. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní informován o výši úvěru, poplatcích, formě splácení.7. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl své jméno, příjmení, bydliště, číslo občanského průkazu, spojení. Dále, že je zaměstnán na plný úvazek u společnosti , právnická osoba, . a jeho příjem je 43 144 Kč a dále pobírá důchod ve výši 27 215 Kč. Výdaje na bydlení označil částkou 6 953 Kč, životní minimum na ověření bylo 8 510 Kč.8. Z vyúčtování mzdy žalovaného bylo zjištěno, že v srpen 2023 mu bylo na účet zasláno 40 674 Kč, v září 45 613 Kč.9. Z oznámení ČSSZ ze dne 16. 5. 2023 bylo zjištěno, že žalovanému bylo od června 2023 vyplácen důchod ve výši 27 215 Kč.10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 2. 2025.11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.12. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 17. 10. 2023 uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému částku 60 000 Kč, a to v hotovosti. Bylo sjednáno, že žalovaný splatí úvěr v 78 týdenních splátkách po 1 500 Kč, celkem částku 117 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byly žalovanému poskytnuty základní informace o předmětném úvěru a byla určitým způsobem (nedostatečně) posuzována jeho úvěruschopnost. Konktrétně si žalobkyně zaznamenala jeho kontaktní údaje, informace, že je zaměstnán s průměrným příjmem 43 000 Kč (což odpovídá průměru dle výplatních pásek, které žalovaný doložila), pobírá důchod ve výši 27 215 Kč, a výdaji 15 463 Kč, kdy se jednalo o výdaje na bydlení a částku životního minima. Žalovaný celkem uhradil 30 000 Kč, upomínkou zaslanou dne 24. 2. 2025 byl vyzván k úhradě dlužné částky.13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele,