6 C 104/2026-45 – Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky úvěr , částka, , za který se zavázal vrátit , částka, ve 45týdenních splátkách po , částka, . Dostal se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu , částka, spolu s neuhrazenými poplatky, kapitalizovaným i běžícím obchodním úrokem a kapitalizovaným i běžícím úrokem z prodlení zákonné výše. Smlouvou účinnou dne , datum, postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku žalobkyně žalovanému odeslala.2. Žalovaný si byl existence závazku vědom, nesouhlasil však s výší příslušenství a celkové uplatněné částky. Zpochybnil také dostatečnost posuzování jeho úvěruschopnosti. Jeho sociální a finanční situace byla tíživá v době sjednání úvěru, jako je i dnes. Rád by dluh podle svých (konkrétně neuvedených) možností postupně uhradil.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání podle § 115a o. s. ř.; oba účastníci s tímto postupem souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka („, Anonymizováno, “) s žalovaným podepsali dne , datum, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které obdržel žalovaný toho dne hotovost , částka, a zavázal se za to vrátit , částka, ve 45týdenních splátkách po , částka, ; RPSN činila 115,95 % (č.l. 17-19). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne (č.l. 16), v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žijící s rodiči, základního vzdělání, bez vlastnictví automobilu, bez vyživovacích povinností; pracuje jako dělník pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, . s měsíčních příjmem , částka, , k čemuž podle ručních poznámek na dokumentu předložil výpis z bankovního účtu za , Anonymizováno, , Anonymizováno, a pracovní smlouvu. Další příjem domácnosti měl činit , částka, . „Odhadované měsíční výdaje žadatele“ činily podle jeho prohlášení , částka, , jiné zahrnuty nebyly. Podle tvrzení žalobkyně a tabulky umoření (č.l. 20) dosud žalovaný v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradil , částka, . Smlouvou účinnou , datum, (čl. 21-23) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem z téhož dne (č.l. 24), odeslaným , datum, (čl. 25). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalovanému na jeho korespondenční adresu předžalobní upomínku (čl. 26-28).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).8. I kdyby v projednávané věci z ručních poznámek soud původní věřitelce uvěřil, že měla ověřený příjem žalovaného, o skladbě jeho výdajů a schopnosti hospodařit nevěděla nic. Vyšla pouze z prohlášení, že jeho měsíční výdaje činí , částka, , což zjevně není reálné. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla původní věřitelka dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (o nerozvážném poskytnutí úvěru svědčí kromě jiného i to, že žalovaný uhradil pouze jedinou splátku z 45 sjednaných).9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem účinné úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“10. Kromě toho je smlouva podle stejných ustanovení občanského zákoníku neplatná i pro nepřiměřenost (nemravnost) sjednaného příslušenství, které v rozporu s judikaturou přesahuje běžnou výši nákladů (byť bankovních) úvěrů okolo 10 % víc než desetinásobně.11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.) ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., který získal od žalobkyně částku , částka, a vrátil pouze , částka, . V této části soud žalobě vyhověl.12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácen