6 C 44/2026-34 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené , datum, , ve znění změny z , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet , částka, . Žalovaný se zavázal vrátit s jistinou poplatek , částka, , vše se splatností ke dni , datum, , neuhradil však ničeho, ačkoli byl žalobkyní opakovaně upomínán. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení z částky , Anonymizováno, , Anonymizováno, od , datum, do zaplacení, , částka, jako náklady spojené s uplatněním pohledávky a , částka, na smluvní pokutě 0,1 % denně za prodlení žalovaného podle uzavřené smlouvy ke dni sepsání návrhu. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač si ji osobně převzal.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, ani na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně s žalovaným sjednali prostředky dálkové komunikace dne , datum, smlouvu o zápůjčce (čl. 10-13), na základě které žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, téhož dne , částka, a dne , datum, ještě , částka, (čl. 14); a žalovaný se za to zavázal vrátit , částka, nejpozději do , datum, . K poměrům žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně doložila ověření příjmu ze zaměstnání v průměru , částka, měsíčně (č.l. 31), k výdajové stránce uvedla pouze tvrzení o výši výdajů , částka, a čistý výpis z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí (č.l. 30). Podle tvrzení žalobkyně, které nepopřel, žalovaný na dluh neuhradil ničeho, ač byl o úhradu opakovaně upomínán (čl. 15-16). Dne , datum, odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (čl. 17-18). Soudu je z úřední činnosti známo, že v letech , Anonymizováno, -, Anonymizováno, byl žalovaný v oddlužení (č.l. 19).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).6. Žalobkyně však přes doplnění neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Ověřovala pouze příjem žalovaného, na výdajové stránce se spolehla na jeho prohlášení, přestože mohla a měla vědět, že má za sebou nedávnou insolvenční minulost a je tedy třeba se jeho hospodařením zabývat důkladněji. Nadto podle soudu je , právnická osoba, neúvěruschopný člověk, který si své financování nedokáže zorganizovat tak, aby si musel vypomáhat úvěrem sjednané bagatelní výše.7. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně přenechala žalovanému , částka, (prokázáno), z čehož žalovaný nevrátil ničeho (tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil). Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil uvedenou částkou, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť (ne)úspěch účastníků v řízení je v zásadě totožný.11. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou výše uvedeného zákona o soudních poplatcích.