6 C 79/2026-70 – Okresní soud v Kroměříži

1. Předně soud uvádí, že souběh soudního řízení s řízením před finančním arbitrem nebyl tomuto rozsudku na překážku, neboť soudní rozhodnutí má v souladu s § 9 písm. b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v účinném znění, přednost.2. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení , částka, s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, k úvěrovému limitu , částka, a výší minimální měsíční splátky 3,28 % z úvěrového rámce. Žalovaný čerpal , částka, , zpět vrátil pouze , částka, , které žalobkyně započetla způsobem patrným z Výpisu čerpání, splátek a úhrad. Před sjednáním úvěru prohlásil žalovaný, že žije u rodičů s měsíčním příjmem ze zaměstnání , částka, , měsíčním nákladem na bydlení , částka, , žádným dalším příjmem domácnosti; výpis z NRKI nevykazoval žádné negativní výsledky. Žalobkyně z informací z NRKI o dosavadních závazcích (, částka, ) a při zohlednění životního minima (, částka, ) zjistila disponibilní částku žalovaného , částka, ; byl tedy schopen hradit nový závazek , částka, měsíčně. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, ke dni , datum, tak žalobkyně úvěr zesplatnila, což žalovanému oznámila. Předžalobní upomínku odeslala žalobkyně rovněž.3. Žalovaný nárok neuznal, žalobkyně podle něj splátky započítávala prioritně na vysoké smluvní pokuty a úroky. Opakovaně ji žádal o podrobný výpis a vysvětlení způsobu započítávání splátek, které mu však žalobkyně odpírala. Poukázal, kolik již proti čerpané částce na úvěr zaplatil, a sdělil, že se ve věci obrátil na finančního arbitra. Teprve poté žalobkyně úvěr zesplatnila.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace dne , datum, potvrdili znění smlouvy , Anonymizováno, , Anonymizováno, – revolvingový úvěr č. , hodnota, (č.l. 15, 16), obsahující informaci o čistém měsíčním příjmu žalovaného , částka, ze zaměstnání (od , Anonymizováno, , Anonymizováno, ) a , částka, jako příjem dalších členů domácnosti; žalovaný byl podle smlouvy svobodný, bezdětný, žijící u rodičů (č.l. 14). Solventnost žalovaného ověřovala žalobkyně lustrací NRKI (č.l. 40-42), kde zjistila, že jiné finanční závazky žalovaného činí , částka, měsíčně; měl pět ukončených kontraktů, tři existující a jeden odmítnutý. Úvěrový rámec sjednali účastníci na , částka, s úrokovou sazbou 29,88 %, RPSN 34,33 % a výší minimální měsíční splátky 3,28 % z úvěrového rámce, tj. , částka, . Smlouva a obchodní podmínky umožňovaly výši úvěrového rámce změnit, což smluvní strany učinily do limitu , částka, dodatkem z , datum, (č.l. 1721, 44), minimální splátka od té doby činila , částka, .6. Žalovaný z úvěru postupně načerpal , částka, , splátky hradil řádně do listopadu , Anonymizováno, , poté byl průběžně smluvně pokutován (celkem 23x po , částka, ); k tomu byly několikrát účtovány náklady za vymáhání po , částka, nebo , částka, , v 64 případech byla splátka , částka, započtena do výše kolem , částka, na „úrok za hotovostní transakce“ (č.l. 17-21). Žalovaný dosud celkem zaplatil , částka, (nesporné). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem z , datum, (č.l. 22), odeslaným následujícího dne (č.l. 23), aby v důsledku svého prodlení s úhradou závazků splatil celý čerpaný úvěr podle uzavřené smlouvy. Dne , datum, odeslala žalobkyně žalovanému ještě předžalobní upomínku (čl. 24-25).7. Předtím se žalovaný u žalobkyně neúspěšně domáhal podrobného výpisu svého úvěrového účtu a žádal vysvětlení způsobu započítávání jednotlivých splátek (viz e-mailová komunikace z 2. až , datum, – č. l. 47-54, 57-60); se stížností se obrátil i na Českou národní banku (č.l. 55-56), která jej odkázala na finančního arbitra. O jeho šetření žalovaný žalobkyni informoval v reakci na výzvu k úhradě dlužných dvou splátek s upozorněním na možnost zesplatnění z , datum, (č.l. 61-63). Následně finanční arbitr zahájil dne , datum, řízení (č.l. 6667). V den zesplatnění přišel žalovanému e-mail od zástupce žalobkyně, na který žalovaný obratem reagoval informováním o zahájeném řízení u finančního arbitra (č.l. 64-65).8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „o. z.“).9. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.10. Bonitu klienta před poskytnutím úvěru žalobkyně posuzovala pouze k úvěrovému limitu , částka, ; nebyl tvrzen opak. V tu chvíli navíc vyšla z (pouze tvrzeného) příjmu žalovaného ze zaměstnání , částka, měsíčně; žít měl u rodičů s měsíčním nákladem , částka, bez jiného příjmu domácnosti, další náklady určila žalobkyně podle životního minima , částka, a dosavadních splátek jiných úvěrů , částka, . I kdyby byly uvedené údaje skutečné (což je zejména u nákladů ve výši životního minima vysoce nepravděpodobné), činil by celkový měsíční výdaj žalovaného , částka, , z čehož při příjmu , částka, vychází volný zůstatek , částka, , který by mohl teoreticky postačovat pro původní splátku , částka, , nikoli již však , částka, po navýšení úvěrového limitu o rok později (bez dalšího zkoumání).11. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, – srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ).12. Úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od , datum, do , datum, , mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na stanovisko Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) z rozsudku ze dne , datum, ve věci C449/13 k výkladu čl. 8 a bodu 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy).13. SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne , datum, ) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od , datum, , podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“14. Nadto by uzavřená smlouva byla s odkazem na § 547, § 580 a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, absolutně neplatná i pro nepřiměřenost (nemravnost) sjednaného příslušenství spočívající ve skrytých poplatcích a „úrocích za hotovostní transakci“, které byly žalovanému účtovány v řadě případů (vedle zpoplatněných upomínek smluvní pokuta za opožděnou splátku 23x , částka, = , částka, , zmíněný úrok za hotovostní transakci 64x cca , částka, = , částka, ). Jedin