7 C 231/2021-17 — Okresní soud v Kolíně

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 5 794 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne [datum] úvěr ve výši 4 500 Kč, který měl být splacen nejpozději do dne [datum] Vedle vrácení jistiny měl žalobce nárok na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a na poplatek ve výši 304 Kč za sjednanou volitelnou službu„ presto“. Žalovaný však na úvěr ničeho neuhradil. K zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobce již v žalobě vyjádřil souhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný na výzvu soudu nereagoval a jeho souhlas s tímto postupem se tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. V řízení bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný uzavřeli pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční částku 4 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci jistinu úvěru ve výši 4 500 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a se smluvním poplatkem za volitelné služby ve výši 304 Kč do dne [datum] Celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit žalobci do sjednaného data splatnosti částku 5 794 Kč. Žalovaný smlouvu o úvěru podepsal zadáním SMS kódu [číslo]. Jistina úvěru byla na bankovní účet žalovaného zaslána dne [datum]. Před uzavřením smlouvy byl bankovní účet žalovaného ověřen verifikační platbou ve výši 1 Kč. Žalovaný na úvěr do data splatnosti ničeho neuhradil. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne [datum]. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků (resp. žalovaného a právní předchůdce žalobce) jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V posuzovaném případě mezi stranami byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, kterou žalobce uzavřel v postavení podnikatele, žalovaný v postavení spotřebitele, a proto je na místě aplikovat i příslušná ustanovení o.z. o spotřebitelských smlouvách, jakož i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené soud aplikoval zejména § [číslo] odst. 1, 2 a § 1813 o.z., podle kterých se k smluvním ujednáním spotřebitelských smluv odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele nepřihlíží, což platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje a rovněž jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Pokud jde o požadavek na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč a smluvního poplatku za volitelné služby ve výši 304 Kč pak soud považuje tyto částky dohromady za sjednané úroky. Soud má za to, že žalobce na takové úroky právo nemá, neboť v posuzovaném případě činí úrok za dobu trvání úvěru, tj. 30 dnů, částku 1 294 Kč, což znamená, že úroky činí přibližně 350 % ročně, přičemž takto sjednaná výše je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů domácnostem na spotřebu bez účelového určení v období měsíce května 2020 činila 7,44 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou ([příjmení]). V posuzované věci sjednané úroky tedy cca 47krát přesahují obvyklou úrokovou sazbu požadovanou bankami, tedy je zřejmé, že ujednání o výši úroku se ocitlo v rozporu s dobrými mravy, a proto je neplatné. Soud proto v souladu s § 588 o.z. k ujednání o smluvních úrocích (poplatcích) jako ujednání neplatnému nepřihlédl. Neplatnost ujednání o výši úroku však nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, neboť toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Namísto neplatného ujednání o úroku nastoupí povinnost úvěrovaného zaplatit úrok ve výši stanovené dle § 1802 o.z., podle něhož platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Nelze přitom usoudit, že by k uzavření smlouvy o úvěru nebylo došlo, kdyby některý z účastníků řízení rozpoznal včas neplatnost ujednání o výši úroku. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů bez účelového určení činila v měsíci květnu 2020, jak již bylo výše uvedeno, 7,44 % ročně, tudíž při zohlednění vůle účastníků řízení ujednat povinnost žalovaného vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky nejpozději do 30 dnů od poskytnutí úvěru, tj. v posuzovaném případě do [datum], činí úrok za období od [datum] do [datum] částku ve výši 28 Kč, kterou soud žalobci přiznal. Co do žalobního požadavku na zaplacení částky ve výši 1 266 Kč, o kterou výše požadovaného úroku (poplatku) převyšuje jeho skutečnou výši, soud žalobu zamítl. S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a podle § 2395 o.z. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4 500 Kč jako nesplacenou jistinu, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 28 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení z částky 4 528 Kč ode dne [datum] do zaplacení dle § 1970 o.z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobního nároku pak soud žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález] a usnesení KS v [obec] ze dne [datum rozhodnutí] čj. [číslo jednací] a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství včetně příslušenství běžícího, které soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k [datum]. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. V posuzované věci byla žalobci přiznána částka 4 528 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení, jež ke dni vyhlášení rozhodnutí činí 632,67 Kč. Žalobce měl tedy úspěch ohledně celkové částky 5 160,67 Kč. Žalovaný měl naproti tomu úspěch co do částky 1 266 Kč s běžícím zákonným úrokem z prodlení, jež ke dni vyhlášení rozhodnutí činí 176,89 Kč. Žalovaný měl tedy úspěch ohledně celkové částky 1 442,89 Kč. Z uvedeného vyplývá, že rozdíl v úspěšnosti účastníků činí 56,3 % ve prospěch žalobce. V tomto rozsahu má tak žalobce právo na náhradu svých účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalobce v tomto případě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny za tři úkony právní služby advokáta ve věci po 1 500 Kč dle § 7 bod 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu („a.t.“), tří režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a z 21% DPH z odměny advokáta a jeho hotových výdajů ve výši 1 134 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tedy náklady žalobce činily 6 934 Kč, z nichž 56,3 % činí částku 3 903,84 Kč. V této výši byla žalobci náhrada nákladů řízení přiznána. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věty první o.s.ř., když neshledal důvodu pro jiný postup.