12 C 111/2021-74 — Okresní soud v Kolíně

Žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že se žalovaným jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedené nemovitosti. Žalobkyně nemá zájem na dalším setrvání v podílovém spoluvlastnictví, nabízela žalovanému dohodu, s tím že, žalovaný převezme do svého vlastnictví, spoluvlastnický podíl žalobkyně a vyplatí žalobkyni částku 400 000 Kč na vypořádání. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že nemovitost získal spolu se žalobkyní a jejich sestrou. Původně bylo dohodnuto, že žalobkyně i její sestra převedou podíly na žalovaného. Žalobkyně tuto dohodu nedodržela. Žalovaný využívá nemovitost sám. Nemovitost je spojena s další nemovitostí, bez níž nelze tuto nemovitost využívat. Navíc žalovaný sám nemovitost zhodnotil bez přispění žalobkyně. Z výpisu katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky parcely [číslo] o výměře [výměra], se stavbou bez čp. a parcely [číslo] o výměře [výměra], jehož součástí je stavba [adresa] v k.ú. [obec] a to žalobkyně jednou třetinou, žalovaný dvěma třetinami. Ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že obvyklá cena nemovitostí byla stanovena ve výši 1 650 000 Kč. Znalkyně ve svém posudku upozorňuje na to, že část nemovitosti nelze využívat samostatně, neboť je funkčně propojena s další nemovitostí. Stavební úpravy provedené žalovaným nejsou uvedeny v katastru nemovitostí, nebyla provedena kolaudace ani vydáno stavební povolení, nelze proto tyto úpravy brát za zhodnocení nemovitosti. Z výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uzavření dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že žalovaný převezeme podíl žalobkyně a vyplatí žalobkyni částku 400 000 Kč, žalovaný na výzvu žalobkyně nijak nereagoval. Provedení dalších důkazů účastníci nenavrhovali a soud neshledal potřebu provedení jiných než navržených důkazů ve spise. Má za to, že provedeny důkazy jsou postačující k rozhodnutí ve věci. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Soud může přikázat věc do vlastnictví spoluvlastníka bez ohledu na to, zda v řízení vystupuje jako žalobce či žalovaný, nemůže jí však přikázat do vlastnictví osoby, která není spoluvlastníkem. Proti dosavadní úpravě doznal NOZ změnu v tom, že upustil od tzv. privilegovaných kritérií, rozhodných pro úvahu o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána. Soudy tak měly povinnost přihlížet k velikosti spoluvlastnického podílu a účelnému využití věci. Tato změna však nebude mít v praxi žádná zásadní dopad. Jednak nelze očekávat, že by soudy od těchto hledisek zcela upustily, navíc soudní praxe již několikrát zdůraznila, že se jedná pouze o hlediska, které mají soudy vzít v úvahu, pro posouzení daného případu však nejsou rozhodující. Nejvyšší soud dokonce uvedl, že pro rozhodnutí, komu má být věc přikázána, není rozhodující ani výše podílů ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní s tím, že soud může věc přikázat do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníku, kterému zákonná kritéria nesvědčí (rozsudek NS ČR spis. zn. 22 C 879/2005 ze dne 16. dubna 2006). Také ve vztahu k osobě spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána, jsou dány jisté podmínky, předně musí mít o získání věci do svého vlastnictví zájem. Dále u něj musí být naplněno judikaturou zdůrazňované kritérium solventnosti neboli schopnosti spoluvlastníka zaplatit ostatním náhradu. Poskytnutí náhrady je nezbytné zejména v tom smyslu, že přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků dochází k nucenému odejmutí vlastnického práva ostatních spoluvlastníků a je tedy třeba, aby byly splněny veškeré náležitosti dané článkem 11 odst. 4 LZPS. O tom, jak je kritérium solventnosti významné, svědčí mimo jiné nález ÚS ČR ve věci spis. zn. II. ÚS 494/03 ze dne 2. února 2005, ze kterého vyplývá, že nedostatečné důkazní posouzení solventnosti spoluvlastníka, kterému je věc přikazována, zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Podle § 1148 o.z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. V dané věci jsou dány podmínky pro zrušení podílového spoluvlastnictví v souladu s § 1140 až 1148 o.z. Žalobkyně podala žalobu z důvodu, že žalovanému nabízela k vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodu účastníků, požadovala, vyplacení vypořádacího podílu ve výši 400 000 Kč, žalovaný na to nijak nereagoval. K jednání mezi stranami došlo až v průběhu jednání. K smírnému řešení věci však nedošlo. Pokud jde o otázky vypořádání, aplikoval soud § 1143 a 1147 o.z. Primárně při vypořádání spoluvlastnictví se použije rozdělení věci. Pokud rozdělení věci nepřichází v úvahu, je na řadě přikázání do vlastnictví za náhradu. Pokud na tento způsob není možný, přistoupení soud k nařízení prodeji nemovitosti. Soud tedy v prvé řadě zkoumal, zda je věc reálně rozdělitelná. V dané věci vycházel soud ze znaleckého posudku a dospěl tak k závěru, že nemovitost nelze reálně rozdělit, tak, aby oběma účastníky mohla být řádně užívána. Proto přistoupil k vypořádání, přikázáním do vlastnictví a určení náhrady. Cena nemovitosti byla stanovena znaleckým posudkem [titul] [příjmení] ve výši 1 650 000 Kč. Podíly účastníků jsou jedna třetina žalobkyně, dvě třetiny žalovaný. Žalobkyně požadovala přikázání nemovitosti do vlastnictví žalovaného a vyplacení podílu. Žalovaný měl zájem o převzetí nemovitosti, neboť nemovitost v současné době využívá. Žalobkyně se nijak nepodílí na údržbě nemovitosti a nevyužívá jí. Pokud jde o výši podílu, požadovala žalobkyně, aby soud rozhodl, tak že žalovaný vyplatí žalobkyni vypořádací podíl ve výši stanované znaleckým posudkem. Soud proto vyhověl návrhu žalobkyně, podílové spoluvlastnictví zrušil a vypořádal spoluvlastnictví tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil mu povinnost vyplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši [částka] Lhůtu k vyplacení stanovil soud v délce 3 měsíců, kterou považuje za dostatečnou, aby žalovaný byl schopen zajistit finanční prostředky na vypořádání žalobkyně. O nákladech znalečného rozhodl soud podle ů 148 odst. 1 o.s.ř.. Soud tuto povinnost uložil neúspěšně žalovanému (znalečné celkem 7 950Kč, záloha 5 000 Kč, k doplacení zbývá 2 950 Kč). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve věci byla zcela úspěšná žalobkyně, proto jí přiznal soud náhradu nákladů v plné výši, a to: odměnu za 3 úkony právní služby po 10 500 Kč, 3 režijní paušály po 300 Kč, 21% DPH advokáta ve výši 6 912 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř., zaplacený soudní poplatek ve výši 7 000 Kč a cestovné 513 Kč, tedy celkem 46 825 Kč. V této výši byly náklady žalobkyni přiznány.