14 C 6/2026-54 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se žalobou (podanou k soudu dne 6.11.2025) domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 856,59 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo úvěrové smlouvy, uzavřené mezi účastníky distančně dne 4.2.2025. Předmětem žaloby je nárok na zaplacení částky 11 772,83 Kč (z toho činí jistina 4 999,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 99,50 Kč, smluvní úrok 6 427,85 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ 80,52 Kč a poplatek „Presto“ 164,99 Kč) a dále nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 83,76 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, žalobkyně proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala dne 9.6.2025. Žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě zhodnocení a ověření informací vyžádaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Před podáním žaloby byl žalovaný bezúspěšně vyzývána k úhradě dluhu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl zejména níže označené důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Z obecných principů posuzování a filosofie Společnosti a souvisejících dokumentů (č.l. 17-26), soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti ve vztahu k projednávané věci, vyjma obecných postulátů úvěrující společnosti k postupům ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Z listiny identifikované příjmy vyplynulo, že příjem spotřebitele měl být doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce, případné další příjmy měly být spotřebitelem doloženy jiným způsobem; po ověření činí čistý příjem částku 11 500 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, soud zjistil, že výpočet úvěruschopnosti žalovaného byl věřitelem proveden s tím výsledkem, že žalovaný žije sám, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 5 000 Kč, další nezbytné výdaje spotřebitel nemá, a to ani na půjčky; zbytné výdaje činí 5 000 Kč; spotřebitelem uvedený čistý příjem je 12 000 Kč, po ověření věřitelem 11 500 Kč; rezerva na výdaje tvoří částku 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 7 610 Kč, a disponibilní příjem částku 3 800 Kč. Z výpisů banky (bankID výpis, autorizace ověření totožnosti) soud zjistil, že totožnost spotřebitele byla dne 4.2.2025 ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet, a to ve vztahu k účtu žalovaného , č. účtu, . Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 4.2.2025, má soud za prokázané, že ji žalovaný uzavřel dne 4.2.2025 dálkovým způsobem. Ve smlouvě bylo sjednáno čerpaní peněžních prostředků až do výše 11 800 Kč (úvěr) s možností postupného a opakovaného čerpání a denním splácením. Na účtu žalovaného č. , č. účtu, byly dne 4.2.2025 načerpány peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, jak vyplynulo z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a sdělení , právnická osoba, . E-mailovou zprávou ze dne 9.6.2025 věřitel vypověděl smlouvu, a to z důvodu prodlení spotřebitele s úhradou závazků po splatnosti. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to předžalobní upomínkou ze dne 8.10.2025.4. Ohledně skutkového stavu tak soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel s žalobkyní elektronicky dálkovým způsobem smlouvu o úvěru a za tímto účelem poskytl své osobní údaje. Žalovanému byl poskytnut úvěr v souhrnné výši 5 000 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného upomínala k úhradě nedoplatku. Uhrazení dluhu či jeho části žalovaným nebylo tvrzeno, a tedy ani prokazováno.5. Na základě závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce následovně: Žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel úvěrů povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (§ 86 odst. 1 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).6. Soud se tedy s ohledem na právní úpravu zabýval nejprve otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr a dospěl k závěru, že nikoliv. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prověřovala, nepředložila však k tomu žádné relevantní důkazy, s výjimkou dokumentu o obecných principech posuzování a filozofie věřitele, a jeho interních výpisů, v nichž se uvádí, že „čistý měsíční příjem žalovaného činí 11 500 Kč a byl doložen prostřednictvím výpisu obsahující příjmové transakce, a že případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem“. Výpisy, ani jiné dokumenty, z nichž věřitel při ověřování úvěruschopnosti vycházel, však nebyly v průběhu řízení označeny, ani předloženy. Žalobkyně se neúčastnila jednání u soudu, soud ji proto nemohl poučit dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), přestože to v předvolání avizoval. Žalobkyně tak v průběhu řízení neprokázala, že věřitel splnil svou povinnost podle § 86 zákona, a soudu nezbylo, než s ohledem na zákonnou úpravou a ustálenou soudní judikaturu k této otázce hodnotit úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona.7. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla, že poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, přičemž žalovaný po uzavření smlouvy neuhradil ničeho; zůstatek jistiny spotřebitelského úvěru, na jehož vrácení má žalobkyně nárok, tedy činí 5 000 Kč. V této části proto soud podané žalobě vyhověl. Pokud jde o příslušenství, ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí o.s.ř. stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Pokud spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu neunese, pak lze vycházet za stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. V poměrech projednávané věci za stavu, kdy žalovaný byl v řízení po celou dobu zcela pasivní, nereagoval na žalobu, ani se nedostavil k jednání, neunesl břemeno tvrzení o tom, že v jeho možnostech nebylo vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k plnění dne 10.10.2025, přičemž ve smyslu § 573 o.z. nastala domněnka doby dojití třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 15.10.2025. Z tohoto důvodu tak má žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení ze soudem přiznané dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč za dobu od 16.10.2025 do zaplacení, nikoliv od 10.6.2025, jak požadovala žalobkyně. Úroky z prodlení soud žalobkyni přiznal podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto s ohledem na výše uvedené výrokem I žalobě vyhověl a ve zbytku výrokem II žalobu jako nedůvodnou zamítl.8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Procesně úspěšnější byla žalovaná, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.