Okresní soud v Kolíně 14 C 73/2026-47 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 18.3. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 23 584 Kč s příslušenstvím, sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 16 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 584 Kč. Uvedla, že původní věřitelka, , právnická osoba, , IČO: , IČO, , uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěr v celkové výši 16 000 Kč. K čerpání úvěru došlo v období mezi 19.7.2023 a 3.4.2024, kdy jej právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na její bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná v rozporu se smlouvou řádně a včas nesplácela, přičemž do prodlení s úhradou celého dluhu se dostala dne 4.4.2024. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.6.2025 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, současně sdělila, že smluvní dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti nemá k dispozici, a alternativně navrhla, aby soud věc posoudil podle pravidel o bezdůvodném obohacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože jí byla řádně doručena.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl účastníky označené důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná uzavřela dne 19.7.2023 se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí neúčelového spotřebitelského úvěru do výše 16 000 Kč, splatného jednorázově do 18.8.2023, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Nedílnou součástí smlouvy se staly dodatky ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, , jimiž byla opakovaně prodloužena splatnost dluhu za poplatek 2 656 Kč či 2 208 Kč, naposledy dodatkem č. , hodnota, ze dne 4.3.2024 do 3.4.2024. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického kódu dne 19.7.2023. Písemné dodatky č. , hodnota, až 11 nebyly uzavřeny prostřednictvím elektronického kódu ani nebyly signovány žádnou ze smluvních stran. Z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že dne 19.7.2023 byla z účtu č. , hodnota, pod variabilním symbolem , var. symbol, poukázána ve prospěch účtu č. , č. účtu, částka 16 000 Kč. Z potvrzení banky dále vyplynulo, že žalovaná je majitelkou účtu č. , č. účtu, , a dále, že dne 19.7.2023 byla na tento účet připsána částka 16 000 Kč pod variabilním symbolem platby , Anonymizováno, . Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, vystaveného společností , právnická osoba, soud mimo jiné zjistil, že ve prospěch účtu pro splácení úvěru č. , hodnota, byla z účtu žalované uhrazena dne 17.8.2023 částka 2 656 Kč, dne 4.9.2023 částka 2 656 Kč, dne 3.10.2023 částka 3 680 Kč, dne 2.11.2023 částka 2 656 Kč, dne 20.11.2023 částka 2 208 Kč, dne 4.12.2023 částka 2 656 Kč , dne 27.12.2023 částka 2 208 Kč, dne 9.1.2024 částka 2 656 Kč, dne 23.1.2024 částka 2 208 Kč, dne 6.2.2024 částka 2 208 Kč a dne 4.3.2024 částka 3 680 Kč, tedy celkem 29 472 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.6.2025, včetně seznamu postoupených pohledávek, má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo mimo jiné postoupení splatných pohledávek za žalovanou. Dne 21.7.2025 byla žalované odeslána poštovní zásilka od právního zástupce žalobkyně.5. S ohledem na předloženou smlouvu o postoupení pohledávek soud nejprve posuzoval, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována. V tomto směru dospěl k závěru, že žalobkyně svou aktivní legitimaci prokázala, neboť z uvedené smlouvy vyplývá, že na ni právní předchůdkyně postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Pro závěr o aktivní legitimaci žalobkyně totiž postačuje, že žalobkyně prokázala samotné postoupení tvrzené pohledávky původní věřitelkou. Skutečnost, zda bylo postoupení pohledávky žalované oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., není pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně rozhodující; význam může mít toliko ve vztahu k účinkům postoupení vůči dlužnici, nikoli však k samotnému závěru, zda žalobkyně nabyla pohledávku, kterou v tomto řízení uplatňuje.6. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně elektronicky, dálkovým způsobem, smlouvu o spotřebitelském úvěru a za tímto účelem poskytla své osobní údaje. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v částce 16 000 Kč, když tuto částku zaslala v jedné bezhotovostní platbě na účet žalované, a to dne 19.7.2023 ve výši 16 000 Kč. Žalovaná uhradila věřiteli dne 17.8.2023 částku 2 656 Kč, dne 4.9.2023 částku 2 656 Kč, dne 3.10.2023 částku 3 680 Kč, dne 2.11.2023 částku 2 656 Kč, dne 20.11.2023 částku 2 208 Kč, dne 4.12.2023 částku 2 656 Kč, dne 27.12.2023 částku 2 208 Kč, dne 9.1.2024 částku 2 656 Kč, dne 23.1.2024 částku 2 208 Kč, dne 6.2.2024 částku 2 208 Kč a dne 4.3.2024 částku 3 680 Kč, celkem 29 472 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Skutečnost, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky nebyla v řízení prokázána, stejně jako upomínání žalované před podáním žaloby.7. Na základě závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce následovně: Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel úvěrů povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), přičemž platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).8. Soud se s ohledem na právní úpravu zabýval nejprve otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalované pravidelně splácet sjednaný úvěr.V projednávané věci žalobkyně k této otázce toliko obecně tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla řádně prověřena, a to na základě informací uvedených žalovanou jako žadatelkou o úvěr a dále prostřednictvím nahlížení do interních a externích registrů, zejména registrů exekučních, úvěrových a jiných. Tato tvrzení žalobkyně nijak blíže nekonkretizovala, a nelze je proto považovat za dostačující. Žalobkyně ani neoznačila žádné důkazy, z nichž by bylo možné zjistit, jaké konkrétní údaje právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zjišťovala, z jakých zdrojů vycházela, jakým způsobem tyto údaje vyhodnotila a k jakému závěru ohledně schopnosti žalované úvěr splácet dospěla. Výslovně uvedla, že příslušnou dokumentací ohledně provedených lustrací v databázích ani ohledně tvrzených příjmů a výdajů žalované již nedisponuje. Soud současně nemohl přehlédnout vlastní zjištění plynoucí z obsahu spisu, a sice že žalovaná byla již v době uzavírání smlouvy či následně zatížena dalšími úvěrovými závazky vůči různým poskytovatelům úvěrů, mimo jiné společnostem , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, , , právnická osoba, a dalším, jak vyplývá z výpisu vylustrovaných věcí. Taková zjištění svědčí přinejmenším o zvýšené finanční zátěži žalované, která měla být při řádném posouzení její úvěruschopnosti zohledněna, zejména při porovnání jejích příjmů, výdajů, dalších závazků a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za této procesní situace, při absenci konkrétních skutkových tvrzení a důkazů o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně ověřila úvěruschopnost žalované, soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by bylo v řízení prokázáno, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto s ohledem na zákonnou úpravu a ustálenou soudní judikaturu, hodnotil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.Pro úplnost je třeba doplnit, že žalobkyně se k jednání nedostavila, a soud jí proto nemohl poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění rozhodných skutkových tvrzení a důkazních návrhů vztahujících se k posouzení úvěruschopnosti žalované, ačkoli potřebu takového poučení v předvolání avizoval.9. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalované nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 16 000 Kč, přičemž tato její tvrzení byla v řízení prokázána provedeným dokazováním. Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě předloženého žalobkyní však soud zjistil, že na daný úvěr žalovaná uhradila částku v celkové výši 29 472 Kč, tedy více, než kolik činila jistina poskytnutého úvěru. Soud proto nárok žalobkyně na vrácení zůstatku jistiny úvěru, včetně příslušenství pro nedůvodnost zamítl.10. Jelikož zákon v případě neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přiznává poskytovateli právo pouze na vrácení jistiny, a ta byla žalovanou již uhrazena v částce převyšující poskytnutou jistinu úvěru, soud nemohl žalobkyni přiznat ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, který žalobkyně odvozovala výlučně od ujednání obsaženého v úvěrové smlouvě, kterou soud shledal absolutně neplatnou.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně úspěšnější byla žalovaná, které však žádné náklady nevznikly a jejich náhradu ani nepožadovala, když po celou dobu řízení byla zcela pasivní. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.