10 C 136/2024-31 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobkyně přiblížila, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, , a to v den uzavření smlouvy převodem na žalovaným označený bankovní účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši , částka, . Jistina a poplatek byly splatné dne , datum, . Výzvu k zaplacení dluhu žalovaný nevyslyšel.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, , soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, na bankovní účet uvedený žalovaným. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do , datum, při sjednané nulové zápůjční úrokové sazbě a za poskytnutí úvěru zaplatit žalobkyni poplatek ve výši , částka, . Nedílnou součástí této smlouvy byly též všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Dle článku 2.3 uvedené smlouvy se pro případ prodlení s plněním svých závazků dle uvedené smlouvy žalovaný zavázal uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, jakož i zákonný úrok z prodlení, popřípadě další účelně vynaložené náklady, které mu v souvislosti s prodlením vzniknou, zejména předáním pohledávky k vymáhání inkasní agentuře ve výši až , částka, . Stejně tak se zavázal k úhradě nákladů za každou písemnou upomínku ve výši , částka, . V článku 2.4 uvedené smlouvy byl upraven poplatek za prodloužení splatnosti o sedm dní představující 15 % z výše aktuálně dlužné jistiny, o patnáct dní 25 % a o třicet dní 32,5 % z výše aktuálně dlužné jistiny.4. Z výpisu z bankovního účtu č. 2023/6 ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně dne , datum, převedla na bankovní účet žalovaného, specifikovaný ve smlouvě, částku , částka, .5. Podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb. o. z., platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o zápůjčce, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.8. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v ní vystupoval v pozici spotřebitele, podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť případné poplatky za prodloužení splatnosti úvěru jdou v časových řadách, jak je shora popsáno. V případě prodlení může žalobkyně požadovat i další vynaložené náklady, jak ostatně požadovala ve výši , částka, za každou písemnou upomínku, a dále mohla dle smlouvy požadovat i náklady vzniklé zejména předáním pohledávky inkasní agentuře. Tyto náklady pak mohly dosahovat až , částka, . V té spojitosti nelze ponechat bez povšimnutí ujednání stran, že v případě prodlení se splacením a následné změně splatnosti se veškeré přirostlé úroky z prodlení od původního dne splatnosti k okamžiku schválení příslušné žádosti stávají k okamžiku schválení součástí jistiny zápůjčky (článek 2., právnická osoba, fine smlouvy). V případě sjednaných poplatků je nutné zdůraznit, že i ty by v souvislosti s poskytováním finančních prostředků měly mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou za zapůjčení finančních prostředků by měl být úrok. V daném případě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, , tj. dosahující téměř jedné čtvrtiny poskytnuté jistiny. Tedy pouze zdánlivě je zapůjčení prostředků bez „úroků“, jak bylo uvedeno v článku 1.3 smlouvy o zápůjčce. Takovýmto ujednáním o jednotlivých poplatcích, ať již za sjednání smlouvy či za prodloužení splatnosti ovšem dochází k dalšímu, neúměrnému navyšování dlužné částky, kdy věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že půjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Vedle těchto ujednání si strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky ve výši 0,1 % denně (viz článek 2.3 smlouvy), a to bez ohledu na zavinění klienta (žalovaného). Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.9. Ve světle řečeného tudíž soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od žalobkyně peněžité plnění ve výši , částka, , aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný takto obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Dle tvrzení žalobkyně žalovaný ve prospěch úvěru uhradil , částka, . Odtud je tedy bez dalšího zřejmé, že žalovaný dluží žalobkyni částku ve výši , částka, představující dluh z poskytnutého plnění. Ve světle řečeného tudíž soud žalobě vyhověl co do částky , částka, a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení žalobu zamítl. Zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1968 a § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.10. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a sice na převážném procesním úspěchu žalovaného ve sporu. Tomu však žádné náklady v řízení nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.11. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soudní poplatek v daném případě činí , částka, . Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši , částka, . Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši , částka, . Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.12. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.