10 C 289/2023-41 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky , částka, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , úrokem ve výši 8 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, Kč od , datum, do zaplacení. K uplatněnému právu uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , uzavřené mezí ní a obchodní společností , právnická osoba, ., nabyla uvedenou pohledávku za žalovaným. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, , a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou splátek. Výzva k zaplacení dluhu zůstala ze strany žalovaného bez odezvy, pročež se žalobkyně obrátila se svým nárokem na soud.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně přílohy se seznamem postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne , datum, .4. Ze smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 splátkách o výši , částka, . Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k , datum, . Žalovaný se tedy zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli celkem , částka, .5. Z inkasní bilance k úvěrové smlouvě č. , anonymizováno, se podává, že žalovaný ve prospěch úvěru uhradil celkem , částka, Kč.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Podle § 2395 a násl. o. z. jsou podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury dobré mravy ztělesňují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv dobrých mravů musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 186 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že půjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.10. Ve světle řečeného tudíž soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od původního věřitele peněžité plnění ve výši , částka, , aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení přitom bylo prokázáno, že žalovaný uhradil ve prospěch úvěru celkem , právnická osoba, Kč. Odtud je tedy bez dalšího zřejmé, že žalovaný dluží žalobkyni toliko částku ve výši , částka, představující rozdíl mezi původním věřitelem poskytnutým plněním a žalovaným vráceným plněním. Ve světle řečeného tudíž soud žalobě vyhověl co do částky , částka, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy žalovaného požádala o vrácení poskytnutých plnění (coby bezdůvodného obohacení). Tak se dle listinných důkazů stalo až výzvou ze dne , datum, , podanou k poštovní přepravě dne , datum, . Je třeba vyjít z toho, že výzva žalovanému došla dne , datum, (§ 573 o. z.). Jelikož žalobkyně ve výzvě požadovala splnit dluh do , datum, , ocitl se žalovaný následujícího dne již v prodlení se splněním svých povinností.11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na poměrném procesním úspěchu žalovaného ve sporu, jemuž ovšem v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.12. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval nařízením jednání k projednání případu, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za klasický návrh na zahájení řízení (žalobu). Podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, by soudní poplatek činil , částka, . Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši , částka, v souladu s položkou 2 bodem 1 písm. c) Sazebníku poplatků. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši , částka, . Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.13. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.