Okresní soud v Klatovech 9 C 91/2026-95 – Náklady řízení

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Ke svému právu uvedla, že uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne , datum, , a to distančním způsobem. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná však dosud na jistinu pohledávky neuhradila ničeho. Žalovaná svou povinnost splácet úvěr řádně a včas nesplnila, ocitla se v prodlení, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalovaná tak byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč, jakož i náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč za celkem dvě upomínky a zákonný úrok z prodlení. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že vycházela z informací od žalované podpořených dokladem totožnosti a výpisem z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce a ze záznamů z registrů, na základě čehož dospěla žalobkyně k závěru, že si žalovaná může dovolit splácet nové závazky ve výši 20 606 Kč, když při tomto výpočtu brala žalobkyně v úvahu příjmy žalované ve výši 38 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč, náklady domácnosti ve výši 3 000 Kč, finanční závazky ve výši 9 894 Kč a extra zůstatek na cokoliv ve výši 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná uhradila celkem čtyři splátky ve výši 3 000 Kč, které byly započteny na sjednaný úrok.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.4. Z předložené smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (včetně příloh) bylo zjištěno, že žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, se zavázala poskytnout žalované, coby spotřebiteli, částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit krom jistiny úvěru také úrok ve výši 20 % měsíčně. Celkem tedy žalovaná měla uhradit žalobkyni ve 12 měsíčních splátkách částku 51 000 Kč, představující součet sjednané výše úvěru 15 000 Kč a úroku v celkové výši 36 000 Kč. Stran posouzení úvěruschopnosti žalované si žalobkyně měla vyžádat od žalované oboustrannou kopii občanského průkazu, druhý doklad totožnosti a kompletní výpis z bankovního účtu za poslední tři kalendářní měsíce na jméno žalované. Žalobkyně provedla lustraci žalované, a to v registru neplatných dokladů, insolvenčním rejstříku, CEE, SOLUS a interní databázi, vše s negativním výsledkem. Žalobkyně dále vycházela z příjmu prohlášeného žalovanou ve výši 38 000 Kč. Stran nákladů na bydlení brala v úvahu částku 4 000 Kč, a to jako vážený průměr nákladů sdělených žalovanou ve výši 5 000 Kč a nákladů nalezených na bankovním účtu ve výši 1 574 Kč. Co do nákladů domácnosti brala v úvahu částku 3 000 Kč, a to jako vážený průměr nákladů sdělených žalovanou ve výši 3 000 Kč a nákladů nalezených na bankovním účtu ve výši 2 653 Kč. K finančním závazkům žalované vycházela žalobkyně z údajů na bankovním účtu ve výši 9 894 Kč, když žalovaná uváděla částku 5 000 Kč. Dále žalobkyně započetla částku 500 Kč jakožto zůstatek na cokoliv. Finanční zůstatek žalované ke splácení nových závazků tak byl určen ve výši 20 606 Kč.5. Z fotokopie občanského průkazu a řidičského průkazu žalované se podává, že žalobkyně disponovala číslem dokladu totožnosti žalované, jakož i její podobenkou.6. Z detailu pohybu – bezhotovostní platba, že z účtu , č. účtu, byla na účet , č. účtu, dne 6. 3. 2025 poslána platba ve výši 15 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, a se zprávou pro příjemce „, Anonymizováno, úvěr“.7. Z detailu pohybu – okamžitá příchozí platba, že z účtu , č. účtu, byla na účet , č. účtu, dne 6. 3. 2025 připsána platba ve výši 1 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, a se zprávou pro příjemce „, hodnota, “.8. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, , vedeného na jméno žalované, za období 9. 9. 2024 do 5. 3. 2025 se podávají jednotlivé pohyby na tomto účtu. Z výpisu je patrná příchozí úhrada ve výši 30 543 Kč dne 10. 9. 2024, 33 004 Kč dne 8. 10. 2024, 32 104 Kč dne 8. 11. 2024, 34 663 Kč dne 9. 12. 2024, 30 536 Kč dne 8. 1. 2025, 27 706 Kč dne 10. 2. 2025 (příjem ze zaměstnání). Soud rovněž ověřil, že mj. za říjen 2024 činily příchozí platby na účet žalované částku 34 981 Kč a odchozí úhrady částku 34 973,47 Kč, v listopadu 2024 poté činily příchozí platby na účet částku 50 498,40 Kč (tvořícími však kromě příjmu za zaměstnání rovněž částky vyplacených úvěrů od společnosti , právnická osoba, . ve výši 3 000 Kč, společnosti , právnická osoba, ve výši 9 000 Kč a společnosti , právnická osoba, . ve výši 1 000 Kč).9. Žalobkyně vyzývala žalovanou opakovaně, a to i výzvou ve smyslu § 142a. o. s. ř. jak bylo zjištěno z kopie výzvy samotné ze dne 21. 10. 2025, tak potvrzením o podání poskytovateli poštovních služeb z téhož dne.10. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.14. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.19. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 a § 104 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru však soud považuje za neplatnou, a to z následujících důvodů.20. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).21. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.22. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.23. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že úrok z poskytnuté částky byl sjednán ve výši 20 % měsíčně, což je 240 % ročně (!), sjednaný úrok je tak dle závěru soudu úrokem nemravným. Úrok ve výši 240 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalované nepůjčila a smlouvu by s ní byla neuzavřela, kdyby žalovaná na její podmínky byla nepřistoupila. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými. Shora zmíněné poplatky, jež navyšují splatnou pohledávku, představují nevyvážená ujednání ve smlouvě. Smlouva se tedy jeví jako celek nevyvážená, jež různými poplatky a sankcemi navyšuje k vrácení poskytnutou částku, proto nelze jednotlivé její části oddělit, ale je nutné ji brát v celém kontextu jako celek.24. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.25. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila.26. Soud měl dále rovněž za to, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.27. Žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, je osobou povinnou podle § 75 zák. č. 257/2016 Sb., provozovat svou činnost s odbornou péčí, a s touto péčí i náležitě spolehlivě a bez důvodných pochybností zjistit úvěruschopnost žalované dle § 86 odst. 1 a odst. 2 stejného zákona. V posuzovaném případě sice žalobkyně počítá s jistými částkami, s příjmem, plynoucím ze zaměstnání (ověřeným z výpisu z jejího bankovního účtu), stejný závěr však nelze vyvodit i z posuzování výdajů žalované, kdy žalobkyně počítá s žalovanou uvedenými částkami, nicméně takovýto postup pro zkoumání úvěruschopnosti klienta nelze označit za dostatečný. Žalobkyně sama uvedla, že stran zkoumání výdajové stránky vycházela toliko z údajů, jež byly poskytnuty žalovanou, aniž by tyto jakkoliv ověřovala, a to například předložením nájemní smlouvy aj. Částky nákladů na bydlení přitom nebyly nikterak zjistitelné z žalovanou předložených výpisů z jejího bankovního účtu, neboť nebyly nikterak identifikované. Z žalobkyní předložené listiny k posouzení úvěruschopnosti žalované poté není seznatelné, že by se žalobkyně zabývala skutečnými měsíčními výdaji žalované oproti jejím příjmům, když z předložených výpisů z účtu žalované naopak vyplývá, že žalovaná jen stěží sanovala své měsíční výdaje (nikterak nespecifikované) jejími příjmy, nadto uměle navyšovanými skrze půjčky od nebankovních poskytovatelů úvěrů. Z posouzení úvěruschopnosti předloženého žalovanou není zřejmé, že by se žalobkyně těmito skutečnostmi jakkoliv blíže zabývala či žádala po žalované vysvětlení. Dosavadní platební morálku žalované měla žalobkyně prověřit v dostupných registrech, avšak pro tato tvrzení nedoložila i přes výzvu soudu žádné důkazy, jež by jej osvědčovaly. Skutečné výdaje žalované poté nebyly nijak ověřeny. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o výdajích žalované jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovanou tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.28. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, neplatná.29. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).30. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok na vydání z bezdůvodného obohacení dle § 2993 odst. 1 o. z., neboť zde nebyl a není platný závazek. V tomto směru soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, byť pouze částečně, a vyplývají ze shora uvedených listinných důkazů. Soud proto nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, na svůj dluh plnila celkem částku 12 000 Kč, jak vyplynulo z tvrzení žalobkyně, jež nebylo pro pasivitu žalované nikterak zpochybněno. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 3 000 Kč.31. Soud se rovněž zabýval úrokem z prodlení, jehož zaplacení žalobkyně požadovala z částky 15 000 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení v zákonné výši 11,50 % ročně. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaná povinna plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaná byla prokazatelně vyzvána k plnění výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. Má se za to, že došlá zásilka došla třetí pracovní den po odeslání dle § 573 o. z. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení celého dluhu nejpozději do 4. 11. 2025, v prodlení se ocitla dne následujícího po splatnosti. Výzva, coby zásilka, byla poskytovateli poštovních služeb předána dne 21. 10. 2025. Ode dne 5. 11. 2025 je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb., a to z částky 3 000 Kč.32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované převýšil procesní úspěch žalobkyně. Žalovaná však žádné náklady řízení neúčtovala, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.33. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.34. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.