16 C 249/2021-11 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobkyně se podaným návrhem domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mu poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 3.000 Kč dne 4. 2. 2021. Úvěr byl původně splatný 8. 3. 2020 a poté byla splatnost prodloužena do 23. 3. 2020. Žalobkyně dále požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 900 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3.204 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 660. Přes upomínku žalovaný částky neuhradil. Oba účastníci na základě výzvy soudu projevili souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Soud rozhodl ve věci rozsudkem ve smyslu § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Při rozhodování vycházel soud ze smlouvy o úvěru, předsmluvních informací, upomínek a předžalobní upomínky s podacím archem. Z těchto důkazů soud po skutkové stránce zjistil, že dne 4. 2. 2020 byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 3.000 Kč splatný 23. 3. 2020. Žalovaný tyto částky shora uvedené nezaplatila, i když byl opakovaně upomínán. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 občanského zákoníku, k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřená spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § [číslo] shora citovaného. Smlouva o úvěru tedy musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi Ústavního soudu. Z ujednání ve smlouvě o úvěru je zřejmé, že tato ujednání představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Nastavení práv a povinností účastníků smlouvy je natolik nevyvážené, že smlouva jako celek ve smyslu citovaných ustanovení neobstojí. Soud odkazuje na nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Soud proto považuje předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, takže žalobkyně má právo pouze na vrácení poskytnuté částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajících částech žalobu jako nedůvodnou soud zamítnul. O nákladech řízení pak rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když převážně úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Povinnost žalobkyně doplatit soudní poplatek je odůvodněna § 4 odst. 1 písm. j) zák. č. 549/91 Sb. v platném znění a položkou [číslo] sazebníku poplatků.