14 C 204/2025-15 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17.780 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 27. 12. 2023.2. Vzhledem ke skutečnosti, že z žalobních tvrzení nebyly zřejmé všechny skutečnosti, které byly podstatné pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně, soud žalobkyni usnesením ze dne 14. 7. 2025 vyzval k doplnění tvrzení v tom směru, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, jaká celkem částka byla žalované na úvěr poskytnuta (žalované byl poskytnut úvěrový limit), jaké byly sjednány splátky a kdy se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dluhu, jakým způsobem došlo k naplnění podmínek pro zesplatnění úvěru a jakou částku žalovaná na splátkách uhradila. Žalobkyně na výzvu soudu nikterak nereagovala. Soud tedy nařídil ústní jednání, žalobkyně se však k ústnímu jednání nedostavila, svou neúčast omluvila s odkazem na procesní ekonomii.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Podle § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.5. Úprava v § 101 o. s. ř. navazuje na povinnost účastníka v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti (srov § 79 o. s. ř.). V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde sice o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, a musí v něm být vylíčeny všechny právně významné skutečnosti; jen tak bude v návrhu uplatněné právo vyplývat ze skutečností uvedených žalobcem. V návaznosti na žalobu se pak povinnost uložená účastníku v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. týká všech významných skutečností pro rozhodnutí věci, přičemž určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku dle soudem aplikované skutkové podstaty právní normy. Zbývající (ve smyslu chybějící) tvrzení – ve srovnání s těmi, která účastník uvedl v žalobě anebo ve vyjádření k ní – je proto povinen uvést v dalším průběhu řízení, přičemž úplnost skutkových tvrzení v žalobě a ve vyjádření k ní soud posuzuje na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), který žalobci slouží k odůvodnění nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.6. Soud při ústním jednání provedl důkazy předložené žalobkyní, z nichž bylo zjistitelné, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr do výš úvěrového limitu 20.000 Kč, úrok byl sjednán 40 % ročně, RPSN činila 5536,06 %. Dále bylo zřejmé, že dne 27. 12. 2023 bylo na účet uvedený ve smlouvě vyplaceno ze strany žalobkyně 10.000 Kč a že dopisem ze dne 28. 5. 2024 žalobkyně žalované sdělila, že došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě dluhu do 3 dnů. V neposlední řadě byla předložena předžalobní výzva ze dne 14. 6. 2025 s podacím lístkem.7. Žalobkyně se tedy v posuzovaném případě domáhala zaplacení částky 17.780 Kč a svůj požadavek odvozovala z ujednání ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, nicméně dle názoru soudu bylo na místě aplikovat na vztah účastníků normy upravující bezdůvodné obohacení. Soud totiž jak při předběžném posouzení žalobního nároku, tak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1.2 012 sp. zn. I. ÚS 199/11) je nutné posoudit smlouvu o revolvingovém úvěru jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku pro nevyváženou úpravu práv a povinností smluvních stran (úrok 40 % ročně, RPSN 5536,06 %, smluvní pokuta 0,1 % denně) a pro její nespravedlnost a rozpor s dobrými mravy. Krom toho žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti žalované ničeho neuvedla, žádné důkazy neoznačila. Jediný důkaz, který žalobkyně s žalobou předložila a který se zřejmě mohl k úvěruschopnosti vztahovat, byl bankovní report, z něhož však zjistitelné pouze to, že žalovaná obdržela dne 27. 10. 2023 na účet částku 5.000 Kč od paní [příjmení], dne 3. 11. 2023 byla částka 5.000 Kč z účtu poukázána a dne 4. 12. 2023 obdržela částku 6.000 Kč od paní [příjmení] a téhož dne částku 5.353 Kč z účtu poukázala. Soud tak nezbylo než uzavřít, že právním předchůdcem žalobkyně nebyl dodržen postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Uzavřená smlouva je proto dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.8. Pokud se žalované dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, vznikla jí povinnost dle ust. § 2993 občanského zákoníku žalobkyni vrátit poskytnuté plnění (vyčerpaný úvěr) z titulu bezdůvodného obohacení, na ostatní nároky odvozené z ujednání v neplatné smlouvě žalobkyni nárok nevznikl. Pro právní posouzení věci a posouzení oprávněnosti výše nároku žalobkyně bylo nutné, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení o údaje - jakou celkem částku žalovaná v průběhu smluvního vztahu na základě úvěrové smlouvy vyčerpala (jednalo se o úvěrový rámec a nebylo zřejmé, zda žalovaná vyčerpala pouze částku vyplývající z předloženého důkazu – potvrzení o platbě) a zda a jaké splátky žalovaná uhradila (úvěr byl čerpán v prosinci 2023, podle čl. VI smlouvy mohlo dojít k jeho zesplatnění v případě prodlení po dobu 2 měsíců a delšího, zesplatněn byl v květnu 2024, zůstalo tedy nezodpovězenou otázkou, po jakou dobu byla žalovaná v prodlení, resp. zda a případně kolik splátek uhradila, než žalobkyně přistoupila k zesplatnění). Soud následně nařídil ústní jednání, k němuž se žalobkyně nedostavila, a vzhledem k tomu, že nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností žalobkyně dospěla k výpočtu dlužné částky (v žalobě absentoval jak údaj o výši vyčerpaného úvěru, tak o úhradách žalované), soud žalobu zamítl pro neunesení povinnosti tvrzení Soud má za to, že žalobkyně se svou neúčastí na ústním jednání zbavila možnosti být soudem poučena o nutnosti doplnění skutkových tvrzení a kdy žalobkyně s ohledem na předchozí písemnou výzvu soudu o absenci podstatných skutkových tvrzení věděla.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.10. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.