16 C 138/2025-78 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 131 882 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 5. 2023 (dále jen„ spotřebitelský úvěr“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč za podmínek uvedených ve smlouvě [číslo].2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Návrhem na uzavření smlouvy a oznámením o schválení úvěru ze dne 17. 5. 2025, [číslo] oznámením žalobkyně o schválení úvěru včetně dodejky, dodatkem ke smlouvě a technickým popisem uzavření smlouvy a jejího podpisu, dokladem o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu, prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, předsmluvního formuláře a základních informací o klientovi, úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 80 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 36 měsíčních splátek po 5 581 Kč při úrokové sazbě 74,01 % ročně a RPSN 105,06 %. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně uvedeného smluvního úroku, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy a dále nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy.5. Kartou klienta, ověřením v registru SOLUS, ověřením v registru NRKI, občanským průkazem žalovaného, výpisy z účtu , jméno FO, bank, a.s., hodnocením klienta má soud za prokázané, že žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ověřila jeho příjem poukazovaný od zaměstnavatele do , právnická osoba, . ve výši 26 000 Kč měsíčně. Ohledně obvyklých výdajů žalovaného žalobkyně vycházela z prohlášení žalovaného, kde uvedl výdaje za bydlení ve výši 4 000 Kč a životní výdaje ve výši 4 860 Kč, dále že je svobodný, bydlení má vlastní, má maturitu a má pracovní vztah na dobu neurčitou. Na základě zjištěných skutečností žalobkyně dovodila, že žalovaný disponuje finanční rezervou 16 140 Kč. Žalobkyně prověřila finanční situaci žalovaného prostřednictvím registru SOLUS a nebankovního registru, kde o žalovaném zjistila, že nemá negativní hodnocení.6. Výzvou k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslanou žalovanému ze dne 20. 11. 2023 a ze dne 18. 12. 2023, oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 21. 12. 2023 má soud za prokázané, že se žalovaný dostal do prodlení a uplynutím 65 dnů došlo k zesplatnění celého úvěru a do té doby narostlé příslušenství se stalo novou jistinou ve výši 91 282,50 Kč, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru.7. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2024 včetně podacího archu má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.8. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 22 324 Kč.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V dané věci žalobkyně nedostatečně zkoumala výdaje žalovaného, když částky uvedené žalovaným jsou ve výších odpovídajícím normativním nákladům na bydlení a životního minima jednotlivce. I kdyby částka na bydlení pokryla samotné poplatky spojené s užíváním bytu, s ohledem na obvyklé ceny energií je zřejmé, že v žádném případě daná částka nemohla pokrývat i zálohové platby za energie, případně pojištění nebo daň z nemovitosti. Ani částka vykázaná na životní potřeby žalovaného není odpovídající. Co se týče výdajů lze odkázat na rozsudek ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024, kde Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690 Kč) a na chod domácnosti (2.270 Kč), pročež žalované zbývá„ dostatečná částka“ (21.600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval„ z publikovaných údajů o životním minimu.“. Co se týče tvrzení žalobkyně ohledně skutečnosti, že pokud by žalovaný uvedl nepravdivé informace ve svém prohlášení, smlouvu by s ním neuzavřela, lze odkázat na rozsudek ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. K uzavírání smluv na dálku lze konstatovat, že je volbou žalobkyně, jakým způsobem bude smlouva uzavřena a je proto i na žalobkyni, aby u rizikových klientů volila takové způsoby uzavření smlouvy, které jí umožní řádné prověření komplexní situace dlužníků úvěr také splácet. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Soud uvažoval o možnosti stanovit splatnost dluhu žalovanému ve splátkách. Jelikož si žalovaný mohl a měl být vědom, že dosud uhradil méně, než od žalobkyně získal, měl dostatek času, aby se mohl připravil na to, že bude muset rozdíl mezi zapůjčenou a uhrazenou částkou uhradit jednorázově, proto soud co do splatnosti bezdůvodného obohacení stanovil splatnost jako ve výroku I. uvedeno.12. Protože žalovaný uhradil částku 22 324 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 80 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (80 000 Kč - 22 324 Kč), soud žalob