ECLI: ECLI:CZ:OSKV:2025:19.C.40.2025.1 Datum: 2025-09-15 Předmět: pro 164 109 Kč / úvěr Ustanovení: ["§ 2 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1813 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1815 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2993 z. č. 89/2012 Sb."] ["pracovní poměr""výkon rozhodnutí""náklady řízení""podnikatel""smlouva o úvěru""náhrada nákladů"]
Čeho se rozhodnutí týká: Rozhodnutí se týká: pro 164 109 Kč / úvěr. Aplikuje: § 2 (89/2012 Sb.), § 588 (89/2012 Sb.), § 1813 (89/2012 Sb.), § 1815 (89/2012 Sb.).
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 164 109 Kč, t. j. jistiny ve výši 118 942,10 Kč sestávající z původní jistiny 100 000 Kč a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 18 942,10 Kč, smluvní pokuty 998 Kč, nákladů v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru 118 942,10 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou k datu vyhotovení žaloby ve výši 43 769,92 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 76,04 % ročně od 30. 4. 2024 do zaplacení z původní jistiny 100 000 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč, to vše z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 1. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 15. 1. 2024, [číslo] (11:3 2:19 hod.) má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Před tím byly téhož dne v 11:3 2:02 hod. poskytnuty podrobné informace žalované o úvěru v předsmluvním formuláři, téhož dne v 11:32:01 žalovaná podepsala prohlášení klienta, v 11:32:03 dodatek č. 1, kterým se dohodli na sjednání smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a v 11:32:04 žalobkyně realizovala zhodnocení klienta. Oznámením o schválení úvěru ze dne 16. 1. 2024 má soud za prokázané, že tímto oznámením sdělila žalobkyně žalované schválení úvěru včetně dodatku č. 1 spolu se splátkovým kalendářem. Základní informace o klientovi, důkaz o odeslání 1 Kč, zaslaná SMS (informace o vyplacení) a doklad o vyplacení úvěru prokazují, že žalobkyně poskytnula žalované částku ve výši 100 000 Kč dne 15. 1. 2024 Smlouvou o úvěru se žalovaná zavázala, že vrátí částku 100 000 Kč ve formě 48 měsíčních splátek po 6 687 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 76,04 % ročně.B) Ze záznamů z databáze SOLUS a NRKI má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou prověřovala v těchto databázích, detaily úhrady z účtu, že žalovaná obdržela dne 11.12. 2023 mzdu ve výši 23 504 Kč a dne 11. 1. 2024 mzdu ve výši 22 539 Kč. Hodnocením klienta má soud za prokázané, že žalobkyně uvažovala s čistým příjmem žalované ve výši 23 100 Kč, výdaji (životní minimum) 4 860 Kč, bydlením (nájemné, inkaso) 3 915 Kč, rezervou 1 000Kč, druhem pracovního poměru hlavní a na dobu neurčitou, vzděláním – výučním listem a formou bydlení – pronájemC) Výzvami k zaplacení dluhu ze dne 25. 3. 2024 a 22. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala k úhradě dluhu. Oznámením ze dne 28. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení dlužné částky.D) Předžalobní výzvou ze dne 11. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Žalovaná ničeho neuhradila.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Ze shora uvedených údajů o žalované je nepochybné, že žalovaná měla být zatížena vysokou měsíční splátkou 6 687 Kč, dosahovala příjmu cca 23 100 Kč, avšak nijak neověřovala výdaje žalované; při druhu bydlení„ pronájem“ jsou uvažované výdaje na bydlení ve výši 3 915 Kč zcela nereálné. Není přitom zřejmé, zda se jedná o výdaje na energie, na samotný nájem či podnájem. Jelikož žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.6. Dále soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.7. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku
Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.