19 C 48/2025-14 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 22 705,38 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 3. 8. 2024, [číslo].2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Vzhledem k tomu, že žaloba místo konkrétních údajů obsahovala číselné kódy, např. v první větě„ …uzavřené mezi Žalobcem a Žalovaným dne [číslo]“ a vzhledem k obsahu předložených listinných důkazů a možnosti posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru jako neplatné, vyzval soud usnesením ze dne 1. 8. 2025, č. j. 19 C 48/2025-9 žalobkyni k doplnění tvrzení. V tomto usnesení, stejně při převodu věci z aplikace CEPR, v níž se vede návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, byla žalobkyně poučena o předběžném právním názoru soudu o možné neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru.4. Soud Ve věci nařídil jednání na den 22. 9. 2025, avšak k jednání se ani žalobkyně ani žalovaná nedostavily.5. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 3. 8. 2024, [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěrový rámec ve výši 62 100 Kč a celkem poskytla žalované částku 28 000 Kč, jak vyplývá z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli(automatizovaný výpis z interního systému).B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Žalobkyně nijak neověřila výdaje žalované.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:7. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se dobrodinní poučení o doplnění tvrzení a důkazů ohledně plnění žalovanou a posouzení úvěruschopnosti žalované.8. Soud tak měl k dispozici tvrzení žalobkyně o posuzování úvěruschopnosti uvedené v žalobě – žalobkyně měla prověřit žalovanou nahlédnutím do databází NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, avšak nepředložila soudu žádný důkaz o prověřování výdajů žalované. Žalobkyně měla posuzovat řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postupem upraveným v § 86 téhož zákona a požadavků vyplývajících z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [žalobkyně] neprokazuje, jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované ve vztahu k denní splátce 85,59 Kč (cca 2 567 Kč měsíčně), navíc údaje v něm uváděné vzbuzují důvodné pochybnosti o skutečném zvážení zjištěných údajů – rozporně vyznívá vyplněné údaje„ Celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti: sám/sama a Počet členů ve společně hospodařící domácnosti s příjmem: 5 a víc“. Kolik tedy bylo členů ve společné domácnosti? Uvedeny jsou výdaje pouze na bydlení, a to ve výši 5 000 Kč, aniž by bylo zřejmé, jak byly tyto výdaje ověřeny, zda obsahují pouze náklady na nájem či také náklady na energie.9. Jelikož úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.10. Dále soud posuzoval obsah smlouvy o úvěru podle ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku na ochranu spotřebitele, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jendotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 1 966,54 %, sjednaný smluvní úrok 1,016 % denně představuje cca 370,80 % ročně. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.12. S ohledem na shora uvedené proto soud pokládá revolvingovou smlouvu za absolutně neplat