12 C 155/2026-23 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 14 256 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené dne 14. 6. 2024. Podle této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) poskytnula žalované revolvingový úvěr s limitem výši 20 000 Kč. Žalovaná se dle smlouvy zavázala vrátit právní předchůdkyni jistinu a zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Žalovaná byla povinna splácet každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, přičemž jistinu mohl splatit kdykoliv. Žalobkyně doložila potvrzením banky o provedené platbě čerpání úvěru ve výši 8 000 Kč na účet žalované. Vzhledem k tomu, že se dostala do prodlení se splácením, byla právní předchůdkyní opakovaně vyzývána k zaplacení dluhu. Žalovaná nezaplatila ničeho, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 14. 10. 2024 celý úvěr zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025 pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.2. Žalovaná byla v řízení pasivní, na svou obranu nic netvrdila a k důkazu nepředložila, proto soud provedl pouze listinné důkazy předložené žalobkyní. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:3. Právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaná spolu uzavřely prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, s limitem ve výši 20 000 Kč s tím, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Podle smlouvy žalovaná čerpala úvěr ve výši 8 000 Kč na svůj bankovní účet, což žalobkyně doložila potvrzením banky o provedené platbě. Jistinu byla žalovaná oprávněna zaplatit zcela nebo zčásti kdykoliv v průběhu trvání smlouvy. Žalovaná se zavázala splácet měsíčně úrok ve sjednané výši 40 % měsíčně, vždy za uplynulé období. Sjednaná výše roční procentní sazby nákladů činila 5513,38 %. Pro případ prodlení po dobu dvou kalendářních měsíců nebo delší, bylo mezi stranami smlouvy ujednáno, že se stane splatným celý dluh. Pro případ prodlení žalované se splácením dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná nedodržela podmínky splácení, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 14. 10. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.4. Dle shora uvedeného skutkového závěru soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.6. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).7. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (odst. 1). Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí (odst. 2).8. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Posouzení úvěruschopnosti.11. Žalobkyně v řízení ani na výzvu soudu netvrdila ani neprokazovala, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalované), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele. Proto je smlouva absolutně neplatná podle § 588 o. z. Při jednání soudu dne 23. 7. 2026 přitom soud nemohl žalobkyni vyzvat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť žalobkyně se k jednání soudu po předchozí řádné omluvě nedostavila.12. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě13. Přestože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou pro nesplnění povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, považuje za potřebné v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodnutí pro účastníky řízení, zabývat se rovněž otázkou existence nepřiměřených smluvních ujednání v dané spotřebitelské smlouvě.14. Žalovaný sám nepřiměřená ujednání (tzv. zneužívající klauzule) v uzavřené smlouvě nenamítal. Vnitrostátní právní úprava ochrany spotřebitele má svůj původ v unijním právu. Je recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud tedy smlouvu dále posuzoval i podle právní úpravy týkající se ochrany spotřebitele, kterou předpokládá § 1813 a násl. občanského zákoníku.15. Při svých úvahách o zneužívajících klauzulích vycházel soud především z judikatury Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval posuzováním konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a „principem rovnosti“. V nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18-2 Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, so. Zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, o odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu [srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493)]. Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle vý