12 C 376/2025-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 40 774,39 Kč s přísl., neboť žalovaný nesplnil svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 9. 2024, [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě této smlouvy poskytnula žalovanému úvěr ve výši 39 000 Kč. Žalovaný se zavázal ve smlouvě o úvěru splatit úvěr v měsíčních splátkách ve výši 7 133,80 Kč včetně obchodního úroku ve výši 112 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a náhrada nákladů upomínání dle sazebníku. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil a na předžalobní výzvu k plnění ze dne 15. 8. 2025 nereagoval.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 9. 2024, [číslo] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 39 000 Kč a žalovaný se zavázal ve smlouvě o úvěru splatit úvěr v měsíčních splátkách ve výši 7 133,80 Kč včetně obchodního úroku ve výši 112 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně 191,80 %.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni.5. Z dopisu žalobkyně ze dne 15. 8. 2025 soud zjistil, že před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu.6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 17. 12. 2025, č. j. 12 C 376/2025-8 k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala. Stejnou výzvu po poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. měl soud v úmyslu učinit při jednání soudu, zástupkyně žalobkyně se k jednání po předchozí řádné omluvě nedostavila. Soud tak nemá za zjištěné, resp. prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu soud pokládá smlouvu za absolutně neplatnou podle ust. § 588 občanského zákoníku.10. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok.12. Žalovanému byla na úvěru poskytnuta částka 39 000 Kč, ničeho však nezaplatil, proto soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 39 000 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 512,96 Kč, přičemž tato částka představuje 91,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 95,65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 4,35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 039 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40 774,39 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.14. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 407 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.